postheadericon S Meret za krásami Řecka v červnu 2013

Konečně nastal ten čas, kdy jsme měli se Skipřenkou zúročit úsilí věnované přípravě Meret na sezónu a vyrazit na dvoutýdenní plavbu za krásami Egeje. Ano, opět jsme zamířili do vod, kde nás před dvěma lety tak krásně prohnal Meltemi. Jenže tentokrát jsme pluli na vlastní lodi, navíc na lodi, která se svými třiceti osmi stopami přeci jen o něco větší.
Posádku kromě mě a Skipřenky (která tentokrát měla na lodi funkci nejvyšší), tvořili ještě naši kamarádi a spoluplavci z let minulých, Robert s Renatou a jejich patnáctiletý Jeník.
A tak nás polovina června zastihla všechny na ruzyňském letišti chystající se nastoupit do letadla Aegean Airlines, se kterými letos létáme skoro výhradně.
15.6. sobota
Let proběhl klidně a díky řeckým letuškám bylo postaráno i o estetické vjemy, je to přeci rozdíl oproti loňsku a předloňsku, kdy jsme létali s Lufthansou. Po necelých třech hodinách jsme v Athénách a po hodině cesty autobusem i u maríny. Do NOAMu je to od stanice autobusu slabá čtvrthodinka a tak netrvá dlouho a stojíme u mola, kde nás vítá naše kráska Meret!
Zdá se, že je v pořádku a po nezbytném úklidu a vyházení věcí, co zůstali po minulých posádkách, se můžeme nalodit a zabydlet.
Večer se ještě za námi stavují na přespání naši společníci, Honza s Luckou na své cestě ze Sachmet – druhý den ráno v pět jedou na letiště s směřují domů. To my naopak druhý den ráno vyplouváme vstříc všem dobrodružstvím.
16.6. neděle
První co je třeba ráno udělat je nabrat někde vodu. Zkoušíme zaplout do vedle ležící olympijské mariny. Nejsem z toho nadšený. Fouká kolem deseti uzlů a uličky v marině jsou dost úzké. Nic moc se tam motat a hledat stojan. Nicméně se tam motáme a hledáme stojan. Jacísi jachtaři nám ukazují do čela jedné uličky, kdy je prý možné vzít vodu a snad tam má být i mooringové lano… no. Jedeme tam, nic nevidím, jedeme zpátky, posádka ovšem něco vidí, točím loď a jedeme zpátky… Považuju za zázrak, že jsem se tam někde s lodí neoběsil na cizích mooringách. Nakonec jsme se bokem vyvázali v čele uličky a natankovali vodu. Přichozímu mariňákovi říkám, že hned zase jedeme. Jen mávnul rukou. Trošku přifouklo a tak odrážíme na spring a konečně vyplouváme. Uf. Jsem rád, že jsme na volné vodě. Kurs Sounion! Tedy tam, kam jsme před dvěma lety nedopluli.
A jako by si pro nás Meltemi schoval stejný scénář. Fouká málo, skoro nic a tak jedeme nejdříve na plachty a pak na motor. Cestou se stavujeme u ostrůvku Prasinis vykoupat se. Moře je průzračné a teplé, koupání je krása. Menší krása ale je, že na dně jsou kameny. Kotva sice drží, ale nemám z toho dobrý pocit. Už jsem v Řecku párkrát kotvu z pod kamenů páčil a není to zábava, kterou by člověk dělal rád a často.
A taky jo, když odplouváme, kotva nejde ven. Zapáčím lodí z druhé strany, kotva chvíli vzdoruje a pak se uvolní. Jenže když ji vytáhneme na palubu, má jeden list skoro ulomený. V místě, kde je dřík navařený na kotvu materiál praskl a list je o dobrých třicet stupňů vyhnutý ven. No to to začíná, říkám si. Ještě že máme kotvu náhradní.
K večeru doplouváme pod Sounion, starověký chrám zasvěcený Poseidonovi a jeden z nejzachovalejších v Řecku. Dopluli jsme právě včas, aby Robert s Renatou a Jeníkem stihli nasednout do člunku, doveslovat na břeh a vyšplhat na útes k chrámu. Západ slunce při pohledu z chrámu byl prý čarokrásný.
V noci kotvíme pod nádherně osvětleným chrámem a navíc jsou ještě krásně vidět hvězdy. Nepamatuju, že bych někdy tak krásně viděl Mléčnou dráhu.

Kotvíme pod Sounionem.

Kotvení pod Sounionem. Nahoře Poseidonův chrám.

17.6. pondělí
Ráno vyplouváme ke Kykládám. Vítr je docela mírný, tak do dvanácti uzlů a tak cesta příjemně ubíhá. Míjíme Keu a míříme do zátoky Fikiadha na ostrově Kythnos. Fikiadha je rozdělená písečnou lavicí na dvě poloviny a nacházíme tady nádherné koupání. A taky pěkné větrné poryvy. Zítra má začít foukat Meltemi, tak že by to byla jeho předzvěst? Ale kotva drží dobře a tak všichni přeplaveme na pláž se trochu vycachtat. Voda je naprosto dokonalá, jen v písku se suchou nohou nedá stát, tak je rozpálený. Pak zpátky na loď a hurá do přístavu Merikha, který leží kousek od zátoky.

blog_img_6834.jpg

Krásná pláž mezi zátokami

blog_dscf5232.jpg

Posádka ve vodě.
Poryvy padající z kopců Kythnosu zajíždění trochu dramatizují, ale Skipřenka vede loď skvěle a tak bezpečně stojíme v malém, a moc malebném městečku. Procházka, káva na nábřeží, to vše jsou povinné činnosti. Domorodci jsou moc milí. Dokonce víc, než si pamatuju z léta 2011. A zatím všichni mluví i anglicky, což tady taky nebývalo zvykem.
Spát jdeme relativně brzo. Zítra má foukat Meltemi a my musíme vyplout brzo. Cílem je totiž Poros. Večer jsem posádku trochu vyplašil, když jsem je donutil si vyzkoušet a nastavit harnessy. Ale znáte to, těžko na cvičišti, lehko na bojišti. :-)
18.6. úterý
Budíček je v 5:30, vyplouváme v 6:30. Meltemi se skutečně rozfoukal – fouká kolem 25 uzlů, v poryvech ke třiceti. Hlavní plachtu zdviháme rovnou na druhém refu a genu tak na 30%. I přesto si užijeme docela pěkných náklonů a je třeba neustále hlídat otěže hlavní plachty. Vlny nejsou nijak závratné, evidentně se ještě nestačily zdvihnout. Fouká přibližně sever a tak ostříme co to jde kursem k osamělému ostrovu Georgios, který bychom rádi míjeli levobokem. Přeci jen už byl Kythnos dost na jihu a Poros, náš cíl, leží na severozápadozápadě. Mám v živé paměti, jak nás tu před dvěma roky Meltemi hnal příliš k jihu, a tak chci využít možnosti nastoupat si nad Georigous a pak pohodlně odpadnout na Poros.
Meret letí s kostí v zubech a od přídě jí stříká voda. Vlny jsou tak metr, metr a půl, a lodní příď je krájí na poloviny. I když to nejdřív nevypadalo, že by nás vítr pustil nad Georgios, nakonec se stáčí více k východu a my tak můžeme dodržet navigační plán. Je to krásná plavba. Řecké slunce nás hřeje a jistě i Odysseus na nás hledí se zalíbením, vždyť plujeme vodami, kde před třemi tisíci lety plul i on.

blog_gopr0086.jpg

Meret letí s kostí v zubech.
Na boční kurs se plavba také trochu uklidňuje, a tak až na nejmladšího člena posádky, kterého žaludek trochu pozlobil, jsou všichni spokojení. Aspoň tak vypadají.
Po 48 námořních mílích je tu vstup do porosského průlivu. Zavzpomínáme se Skipřenkou na dobu před dvěma lety, kdy nám skoro přesně na tomhle místě a skoro po stejné plavbě, vyhořel motor. Tentokrát se ale dramata nechystají a Meret si nechá spořádaně stáhnout plachty a nastartovat motor. A pak už proplouváme městským kanálem lemovaným moly, loděmi, tavernami a obchůdky. Hned zpočátku na nás někdo mává z mola a zve nás přistát. Odpovídám mu voláním, že díky, ale že jedeme v Vangelisovi Vikosovi, kde máme místo. On však mává dál a mě dochází, že je to Michael z taverny Oasis, kam jsme chodili na jaře jíst, když jsme pracovali na Meret. On si nás pamatuje a poznává nás. Tak je jasné, kam se půjdeme najíst. A od té doby máme v Michaelovi velkého kamaráda.
Ale úplně bez problémů se náš příjezd neobešel. U Vangelise nebylo místo a tak jsem se vyvázali až skoro na konci průplavu. Ale zase šikovně bokem, takže jsme mohli začít řešit polámanou kotvu. Večeři jsme samozřejmě dali u Michaela – on i jeho boys měli radost, došlo dokonce na objímání J. Jídlo bylo super a nebylo drahé. Je rozhodnuto, zítra si dáme oddech a zůstaneme den na Porosu.

blog_img_6877.jpg

Na Porosu končí den.
19.6.středa
Ráno vyráží posádka na pláž a já se Skipřenkou kupujeme novou kotvu. Vybrali jsme krásnou, patřičně těžkou, dle recenzí s velmi dobrými vlastnostmi. Ale ouha. Již jednou kdysi předělávaný čelen má rolny pro kotvu zcela zničené a nová kotva se zasekává v loži. Dost kolem toho mudrujeme, protože kupovat kotevní průvlak celý nový je nesmysl, ale silonové rolny zase nikde nemají. Nakonec to řeší Vangelis, který k nám posílá svého mechanika. A překvapení – není to nikdo jiný než náš známý Vangelis (s Vangelisem Vikosem je to shoda jmen), který nám opravoval motor za dramatických okolností v roce 2011 (detaily můžete zjistit v příběhu Jak nás v Řecku prohnal Meltemi). No je to on, jen o dva roky starší. Stejný moped, stejný mrzout. Nebudu to prodlužovat. Nechal v Galatee vytočit dvě silonové rolny a společně jsme pak celý kotevní průvlak zase zprovoznili.

blog_img_6880.jpg

Meret u mola v Porosu
Den na Porosu se vydařil. Nejen díky funkční nové kotvě, ale protože zde má naše Meret stálé stání, začínáme se s některými místními přátelit. Zmiňovat Michaela z restaurace Oasis a jeho boys, je už asi zbytečné – říkal mi: „Jaroslave, když budeš něco potřebovat s lodí, vodu, stání, cokoliv, řekni, určitě s tím něco uděláme…“ Člověka to prostě potěší. Vangelis Vikos je přátelský od začátku, dokonce i jeho nerudný bratr taky trochu. A to nepočítám, jak jsme s Gregory Asprakisem na Aegíne v přístavu vedli světácké řeči… Letos mi Řecko prostě připadá daleko přátelštější než před dvěma roky a než letos na jaře po incidentu s policí(více zde). A nejsou to jenom naši známí, ale i běžní Řekové mi připadají přátelštější, všichni mluví anglicky… to tu z minula neznáme.
Stojíme napříč stáním charterovky Greek Sail. Nikdo nám nepřišel vynadat. Naopak, když jsme se jich zeptali, jestli od nich ze stojanu můžeme vzít vodu, nejen že za ní nic nechtěli, ještě nám sami natáhli hadice. Na záchode chodíme ke krásné mladé paní do Punda Clubu, kde je i sprcha. Prostě, nic nám nechybí…
Takže večer ještě pivko Michaela (já vím, že nás má rád hlavně kvůli těm večeřím… ale stejně, my mu zas takovou útratu neděláme) a další den chystáme vzít kurs dál na jihozápad k Peloponésu.

blog_dscf5301.jpg

Zmrzlina na Porosu se nesmí vynechat. Za SKipřenkou je pult s padesáti druhy!
20.6. čtvrtek
Pěkně v deset ráno, žádný spěch, odpoutáváme Meret od mola a míříme porosským průlivem směrem k Hydře. Za průlivem to docela hezký fouká, nějakých 20 až 25 uzlů. Ostříme na vítr až do doby, než budeme moci vzít bezpečný kurs do hyderského kanálu. Vítr se podle očekávání stáčí přesně mezi pevninu a Hydru a nám už je jasné, že nás čeká krásný jachtařský den. Meltemi nezklamal. Hlavní plachta jde do lazybagu, nahoře zůstávají jen 2/3 geny a na zadní vítr valíme směrem k Ermiony.
Než se nadějeme, míjíme Hydru a pak už se na obzoru objevují charakteristické větrné mlýny nad přístavem Ermiony. Jeho severní stranu vůbec nezkoušíme a rovnou plujeme podél poloostrova z jeho jižní strany, přesně do míst, kde jsme stáli před dvěma lety. Dno u břehu zde sice rychle padá dolů, ale stání je na Meltemi kryté daleko lépe než strana severní. Tu severní vůbec nemůžu doporučit, protože Meltemi tu má lišácký zvyk foukat vám večer od mola, ale dopoledne zprava do přídě. Však jsme si tam taky předloni pěkně užili, když kotva povolila.
Teď ale stojíme pěkně z jihu, dokonce vyvázaní bokem k molu, kde stává velká loď. Nicméně majitel kavárny, u které stojíme a který nám pomáhá se vyvázat říká, že tam máme v klidu zůstat. Skočíme k němu se Skipřenkou na kafe a on nám hned nabízí proud na dobití baterií. Samozřejmě zadarmo. Takže se pěkně natáhneme elektrický kabel a dobíjíme všechno, co je dobít potřeba.
Hned se také jdeme vykoupat na skály poloostrova. Je borový a nic neztratil ze svého kouzla. Cikády vrzají co můžou, vlny omílají skály a až na pár lidí nikde nikdo. Krásné koupání a smažení na sluníčku.

blog_dscf5338.jpg

Hned se také jdeme vykoupat na skály poloostrova
Večer se projdeme městečkem, se Skipřenkou skočíme na Porto Police nahlásit se a zaplatit co jest královo. Dorazil totiž pán s tím, že se máme hlásit, takže tam radši skočíme. Stálo to necelých deset eur ale do logbooku nám razítko dát zapomněli. Bylo to jedinkrát za dva týdny, kdy jsme platili za stání.
Večer jsme si pustili v kokpitu motivační film – Mamma Mia a zalezli do kajut.
21.6. Pátek
Tak kam teď? Toť otázka. Buď Porto Kheli, nebo Spetses. Nakonec vyhrálo Spetses, kam nás Meltemi opět na zadobok pohodlně sfouknul rychlostí až sedm uzlů.
Spetces má pověst mondénního ostrova, kde se schází smetánka a jeden z nedalekých ostrovů je dokonce v soukromých rukou. Na Spetces nesmí jezdit auta. Mopedy ale ano, tudíž se jich tam projíždí opravdu spousty. Proplétají se mezi bryčkami a dělají z dopravy pravý řecký zmatek.
To všechno ale vím jen z vyprávění a z dálky. Moře vlní a i k molu, u kterého stojíme, zasahují nepěkné vlny. Jako první důstojník zůstávám na lodi a hlídám, kdyby se něco dělo. Služba je to trochu neklidná. Snažím se si číst, ale každou chvíli musím dotahovat lana a různě je převazovat, aby se nepředřela nebo to s námi nebouchlo o molo. Když dorazí posádka z výletu, jsem docela rád.
Odvazujeme se a obracíme příď na severovýchod. Spetces se tak stalo nejjižnějším a nejvzdálenějším bodem naší dvoutýdenní výpravy. Od teď už se k Athénám zase vracíme.
Na jihu Hydry jsme si vybrali podle pilota zátoku Ormos Nikolaos a k ní teď křižujeme proti asi patnácti uzlovému větru. V zátoce už stojí čtyři plachetnice a dva motoráky, ale protože to motoráky na noc balí, házíme kotvu na příhodném místě bez problémů. Koupání je zase moc příjemné a voda je teplá. Takže toho hned využijeme a omyjeme boky lodě až k čáře ponoru.
V noci fučí z kopců Hydry tak 25 uzlů, a tak se Skipřenkou střídavě lezeme každou hodinu do kokpitu zkontrolovat okolí a jestli stojíme. Ale kotva drží jako přibytá a o jediné noční vzrušení se postarají rybáři, kteří v noci propluli těsně kolem nás.

blog_img_6941.jpg

Kotvení v romantické zátoce na jihu Hydry.
22.6. Sobota
Podle našich propočtů dnes charteristi střídají turnusy a tak by na Hydře mělo být více místa a málo plachetnic. Proto z Ormos Nikolaos vyplouváme tak, abychom byli v proslulém městečku Hydra kolem jedenácté dopoledne. Naše předpoklady se potvrzují – skoro žádné plachetnice. Zato je to zde nacpáno motorovými loděmi nejrůznějších velikostí. Ale nevadí, aspoň jsme se mohli seznámit při vyvazování s moc pěkně vyvinutou sousedkou z velkého motoráku.

blog_img_6967.jpg

Oslící na Hydře.

Kotvení je tady pravá noční můra. Přístav je malý, nacpaný k prasknutí loděmi všech velikostí, od trajektů až po rybářské bárky. Hodit kotvu tak, abyste jí nehodili přes někoho je malý zázrak a totéž při odkotvování. Skipper se na Hydře rozhodně nenudí.
Jinak je Hydra tradičně velmi malebná. Na nábřeží spousty oslíků, kavárny, taverny, krásné slečny a paní… tenhle přístav věru za trochu toho nepohodlí s kotvením stojí. Koupání na skalách vedle přístavu, procházka odpolední Hydrou, večeře ve fajn taverně, procházka noční Hydrou… Co víc si na dovolené přát? Uzounké uličky hyderské jsou plné květin a koček a schody ke kostelu ohladila chodidla poutníků už před staletími…
Ani tam není tak draho – ta večeře stále v pěti lidech 110 EUR. Pohodu ale trochu zkalila skutečnost, že mi při koupání nateklo do vodotěsného foťáku. Byl nový, bohužel ne zcela vodotěsný. No co se dá dělat.
23.6. neděle
Ráno v sedm hodin je pravoslavný budíček – zvony, které pak bijí pravidelně po půlhodině. Je krásný den, jen vítr se někam schoval. Odkotvení probíhá bez problémů, i když jsem z něj měl docela obavy. Že v té pavučině řetězů a kotev žádný neleží přes ten náš, je zázrak.
Na motor směřujeme do hyderského kanálu. V plánu je proplout kolem Porosu a zakotvit na sopečné Methaně. Motor tiše brumlá, cestou se koupeme v průzračné vodě – videa ze skákání dokazují, jak krásně je tu čistá voda. Původně jsme chtěli Poros obeplout, ale protože opravdu nefouká, směřujeme do vnitřního průplavu. U nábřeží jsme nezapomněli zamávat Michaelovi, který stál před svojí tavernou a líčil na hosty na večer.
Za porosským průlivem se zvedá slabý vítr. S ulehčením zhasínáme motor a necháme se těch pár mil k methanskému jachtklubu odfouknout. Asi po hodině jsme v jachtklubu a – nádhera – jsou tam volná místa. Skipřenka bravurně zacouvá a bezpečně stojíme. Naše kotva na zdejší pískovém dně drží jak přišroubovaná.
Je horko a tak okamžitě vyrážíme na pláž, na které již tradičně skoro nikdo není. Jen Adonis stejně jako v roce 2010 zase pronajímá lehátka a vypráví hloučku obdivovatelek o tom, jaký byl jeho dědeček maltézský pirát.
Voda je teplá, sladká sprcha na pláži je taky fajn a tak tu trávíme líné dopoledne. Když nás to přestalo bavit, vydali jsem se projít městečkem.
Městečko Methana je typické lázeňské – díky methanské sopce jsou tu sirné prameny považované za léčivé. Doby největší slávy ale má městečko za sebou, zejména ve srovnání s nedalekým Porosem. Zrušené hotely a zarostlé zahrady lemují místy promenádu. Přesto tu umí být v noci pěkně živo, ale jsou to všechno spíše místní.
Večer prochází městem náboženský pravoslavný průvod. Moc tomu nerozumíme, ale protože je svatojánská noc, asi to s tím nějak souvisí. Posádka tentokrát zůstává v kokpitu, takže se kolem průvodu motáme jen já a Skipřenka. Zajímavé to bylo.
V marině potkáváme Marinu, správkyni jachtklubu, která – neuvěřitelné – na nás mluví anglicky! Musela se za ty dva roky naučit, protože předloni s ní byla anglická debata jak s příslovečnou kozou na ledě! Letos mě Řecko prostě pořád překvapuje.
24.6. pondělí
Začínáme druhý týden naší plavby. Dnešním cílem je starobylý Ephidauros, kde se chceme podívat na základy vesnice pod vodou a hlavně navštívit konečně proslulé velké starořecké divadlo. Byli jsme v Epidhauru už dvakrát a ani jednou se nepovedlo divadlo navštívit. Jen to malé, u přístavu.
Před vyplutím ještě promažu pumpu lodního záchodu (rozdělat to šlo, ale složit to – to byla díky jednomu malému dílu taková malá lodňozáchodová maturita J) a po zaplacení za vodu vyrážíme na moře. Port Police tentokrát vynecháváme.
Zpočátku je bezvětří. Meltemi si očividně vybírá volno a teprve na severu Methany nám posílá do zad mírný vítr. Ale i ten stačí, aby nás Meret donesla před Epidhauros. Nejdříve šnorchlování u potopeného městečka – pohříchu šnorchluju sám, protože stojíme díky mělčinám dost daleko od břehu a posádce se to nakonec nechce plavat. Točím alespoň nějaké záběry pod vodou – je to trochu záhada. Vypadá to, že základy staveb pocházejí z antického řecka a zbytky obrovských amfor (?) nebo co to je jen umocňují atmosféru potápění.

gopr0144.jpg

Zbytky nádob na dně u Ephidauru.
Pak se přesouváme do zátoky před marinu. Původně plánujeme stát na kotvě, ale vybójkovaná oblast pláže je tak nesmyslně daleko, že nakonec přeplouváme k nábřeží, kde je dost místa. Následuje procházka městem na frapé, zmrzlinu a hlavně za informacemi, jak se dostat do velkého divadla.
Vše se daří – frapé vynikjaící, zmrzlina také a po pěkné procházce nacházíme nejen autobusovou zastávku (pěkně maskovanou) a taky informace, kdy jede autobus tam i zpátky. Budeme vyrážet ráno v sedm hodiny.
25.6.úterý
Budíček je v šest hodin. Než se všichni vystřídáme na záchodě je sedm a vyrážíme na autobus. Má jet v sedm dvacet. V sedm deset jsme na zastávce a v sedm dvacet skutečně přijíždí luxusní klimatizovaný autobus. Nasedáme a autobus s námi kličkuje po úzkých řeckých silničkách, až nás za necelou hodinu vysazuje u amfiteátru, nebo-li Antického divadla, jak mu říkají místní.
Jsme rádi, že jsme jeli tak brzo ráno. Není ještě horko a nejsou tady žádní turisté. Dokonce jsme dnes asi první návštěvníci, protože muzeum,kterým začínáme, otevírá paní jen pro nás.
Po prohlídce muzea jdeme do divadla. Vyšplháme malý kopeček a zůstaneme stát, chtělo by se napsat, s ústy dokořán. Po pár krocích totiž stojíme na jedné z nejstarších divadelních scén na světě. Kruhové jeviště je obklopeni hledištěm, které se táhne vysoko do kopce. Zleva a zprava jsou zachovalé kantny, kterými herci vstupovali na jeviště. Střed jeviště je označen kamenným diskem, a když si na něj stoupnete, zvuk se stane „hmotným“. Těžko se to popisuje, ale celé hlediště je vlastně obrovský akustický zesilovač a střed jeviště je jeho ohniskem. A v něm je zvuk velmi intenzivní, daleko více než v jiných místech. Důsledkem akustického uspořádání je, že i normální tichý hovor je slyšet i v těch nejvyšších řadách. A vzhledem k tomu, že do hlediště se vejde jedenáct tisíc lidí, dovedete si asi představit, jaká to je dálka.
Chodíme jevištěm i hledištěm asi hodinu a nemůžeme se ho nabažit. Celé divadlo je velmi zachovalé, restaurované jen minimálně, takže když si sednete do první VIP řady, která se vyznačuje tím, že sedadla jsou z červeného kamene, můžete si být jistí, že stejný kámen leštil zadek někoho roku 500 před naším letopočtem. To je pocit, pro který stojí za to Ephidauros navštívit.

blog_img_7150.jpg

Divadlo
Ale Epidhauros není jen divadlo. Divadlo je jen součástí obrovského antického komplexu, který se nazývá Aesklepiův komplex, který byl starověkým centrem lékařství a který leží hned vedle divadla. Vykopávky jsou stejně jako divadlo úchvatné. Najdete tu zbytky nemocnic, lázní, masážních salónu, tělocvičny, knihoven a spoustu dalších staveb. Jedná se samozřejmě o ruiny, ale v takovém stavu, že není těžké si představit, jak to tu vypadalo v době před více jak dvěma tisící lety. Celé toto centrum zdraví navíc bylo v provozu zřejmě více jako tisíc let! Nejstarší stavby postavené Řeky se datují kolem roku 500 před naším letopočtem a poslední kolem roku 700 letopočtu našeho. Spoustu staveb zde postavili i Římané, kteří zde kolem přelomu letopočtu vládli. Až teprve pár Římské říše a následné události v Evropě a Středomoří pohřbily toto divukrásné a slavné místo, aby ho archeologové na sklonku století devatenáctého zase začali objevovat.

blog_img_7204.jpg

Část Aesklepionova komplexu
V jedenáct nám jede autobus zpátky k naší lodi a tak těsně před vrcholem horka opouštíme Aesklepiův komplex a plni dojmů se vracíme do přístavu. Tam se nalodíme, zamáváme pevnině a za slabého větru zamíříme na náš oblíbený ostrůvek Agistry.
K večeru jsme na místě a po bezproblémovém zakotvení vyrážíme do sladkého bazénu u studia Meltemi. Tam je však rekonstrukce, ale nevadí, naproti je studio Milos, také s bazénem, takže se válíme u sladké vody tam. Ó krásné Řecko…
26.6. středa
V noci trochu fouká, takže se Skipřenkou raději dotahujeme kotvu a vůbec vyvazovací lana. Ale nic se nestane a tak po líném dopoledni u bazénu zvedáme kotvy a plujeme si zašnorchlovat k Želvímu ostrovu.
Je to malý neobydlený ostrov mezi Aeginou a Agistri a jmenuje se samozřejmě jinak, ale prý u něj žijí želvy a tak ho Lucie Sachmet již před dlouhou dobou překřtila na želví. Leží uprostřed mělčin a tak je třeba navigovat pozorně a být opatrný. Odměnou je ale šnorchlování v křišťálové vodě, hejna ryb a jiných mořských živočichů. Moc krásný zážitek.
Na noc přeplouváme do jedné z jižních zátok ostrova Aegina, konkrétně do zátoky Pighros. Sice tu nejsme sami, ale kotva drží dobře a užijeme si velmi klidný večer a tichou noc.

gopr0186.jpg

Šnorchlování u Želvího ostrova.
27.7. čtvrtek
Dnes máme naordinovanou přeplavbu do přístavu Aegina, odkud chceme vyrazit na prohlídku nejstaršího a také jednoho z nejzachovalejších chrámů v Řecku – chrám bohyně Aphaiy (čti Afáji) (Aphaia temple).
Vyplouváme asi v deset dopoledne a na plachty křižujeme na sever k přístavu. Když konečně zakotvíme a jdeme se se Skipřenkou podívat, kdy jede auobus, stane se to, čeho jsem se obával. Jede za deset minut a je ten den poslední. Následuje úprk přes půl přístavu, zburcovat posádku a pak i s nimi úprkem zpátky. No stihli jsme to, ale běh v řeckém poledním slunci není něco, co by člověk vyhledával.
Autobus tentokrát není luxusní, ale je starý, rozhrkaný, řekl bych typicky řecký a řidič s ním v horských serpentinách cvičí tak, že se radši ani nedíváme ze srázu dolů. Ale všechno dobře dopadá a autobus nás vysazuje o chrámu. Je to také zajímavý zážitek. Chrám je z roku 500 před Kristem a postaven je na základech chrámu ještě staršího. Aphaia chrám pochází z doby, kdy Aegina soupeřila o moc s nedalekými Athénami a je skutečně neuvěřitelně zachovalý. Není mi jasné, jak dokázal v takovém stavu uniknout válkám, zemětřesením a všemu destrukčnímu, co nabízejí dějiny lidstva. Ale povedlo se mu to a tak se již přes dva a půl tisíce let tyčí nad mořem a zhlíží na Athény na pevnině.
Prohlídka nezabrala moc času a stejný autobus nás odvezl zase do přístavu. Tam se jde posádka koupat a my se Skipřenkou se věnujeme trochu údržbě lodi. Pak ještě obligátní procházka městem a jdeme na kutě. Poněkud hlučné kutě, ale tak to na Aegině chodívá. Zítra nás čekají Athény.

blog_img_7272.jpg

Chrám bohyně Afáji.
28.6. pátek
Meltemi zase stávkuje. Potom, co jsme dobrali vodu, odplouváme asi v deset hodin kurzem na Athény. Kus cesty plujeme na plachty, ale pak vítr definitivně mizí a nám nezbude než zvolit nafting. Athény se rychle přibližují a odpoledne asi ve čtyři hodiny míjíme proslulý křižník Averof a jsme v NOAMu. Je tam spousta místa, ale když zaplujeme do prvního z nich, objeví se chlapík, že tam stává jiná loď. Tak přejedeme na jiné místo, ale chlapík si k nám přejde po mole a tvrdí totéž. Himlhergot, tak to už mě štve. Skipřenka vyráží do kanceláře, jak to tedy s tím stáním tady je a vrací se s informací, že tu stát můžeme. No – ona ta kancelář je takový kiosek s pivem, ale tak to v NOAMu chodí. Nicméně stojíme a já se odmítám hnout. Chlapík to vzdává, že prý chtěl jen poradit.
Faktem je, že jsou tu nové úvazy a nějaké nové mooringy, takže se tu asi opravdu něco děje. Ale když načásltvo ze stánku říká, že můžeme, tak můžeme.
29.6. sobota
Sobota je den velkého úklidu – to já a Skipřenka, a velké návštěvy Athén, to posádka. Celý den drhneme loď zvenčí i zevnitř a k večeru vyrážíme za posádkou do Athéna na večeři. Po trochu zmatcích se scházíme u vchodu do Parthenonu na Agoře– oni tedy nejdřív čekali jinde než my, blbě jsme se domluvili, ale nakonec to dobře dopadlo. Jsou značně uondaní, ostatně my také a tak jsme všichni rádi, když si můžeme sednout. K vynikajícímu jídlu hraje řecká dvoučlenná kapela – mandolina a piano. Jestli ještě jednou někde uslyším Děti z Pirea, přestřihám hudebníkům struny. Ti dva hráli jenom to.

Pod Partenonem
Večer je ve znamení poslední noci na lodi. Přijíždí kapitán Tomáš, který Meret kapitánuje po nás, takže mu loď předáme a trochu smutně zalézáme do kajut. A je po plavbě. Noc je hodně neklidná – fouká vítr přímo na naše návětrné molo a tak víc jak polovinu noci ležím v kokpitu připravený nastartovat motor. Poryvy jsou hodně silné a přemýšlím, jak je asi to mooringové lano na dně uchycené. Ale nakonec to Meret zvládá, vítr k ránu utichá a já se jdu trochu dospat do kajuty.
30.6. neděle
Budíček je ve čtyři ráno. Honem se vystřídat na záchodě, pak bagáž na záda a na autobus. Všechno klape, jede na čas a tak jsem včas i na letišti. Tam se svěříme Aegian Airlines a po klidném letu přistáváme kolem poledního v Praze na Ruzyni. Domů jedeme autobusem a metrem. Je to trochu divné, vůbec to nehoupe.
Krásná plavba, krásné Řecko. Už se těším na září, kdy jedeme znovu.

Napište komentář

Pro zadání komentáře musíte být přihlášeni .

Slideshow
Reportáže z plaveb
Fotky, aktuální zprávy posádek z plaveb a kurzů a prostě všechno, co se zrovna děje, najdete na naší FB stránce SachmetSail