postheadericon Podzimní Skotsko – aneb kurz RYA v přílivových vodách podruhé

Naše druhá výprava do skotského Largsu byla fakt asi pro cvoky – kdo jiný než praštění čeští jachtaři by vyrazil na poměrně náročný kurz Coastal Skipper / Yachtmaster v době, kdy i Skoti tahají lodě z vody a zalézají k vyhřátým krbům popíjet tu svoji whiskey… Ale užili jsme si to 😉

Moje vyprávění začíná trochu dřív, protože jsme se s Vojtou coby adepti na zkoušku Yachtmaster rozhodli vyrazit do Skotska ještě před ostatníma, abychom se seznámili s lodí, na které bude po kurzu probíhat přezkoušení, a dopřáli si trochu času zopakovat teorii, což se v zápřahu běžného života prostě nestíhá – zvlášť když má člověk na přebalení rance mezi jachtingem ve Skotsku, pak v Řecku a znova ve Skotsku vždycky jenom den a půl, hihi…

Pokud tě zajímá hlavně kurz, tak první tři dny přeskoč, i tak se učteš k smrrti, jak jsem se rozpovídala 😀

ČTVRTEK: Letadlo nás vyplivlo v Edinburghu někdy před polednem, bus do centra jede jako na objednávku. Celé město je takové úpravné a zelené, působí mnohem pokojnějším dojmem než naše velkoměsta – teda alespoň to, co z něho vidíme my. Dopřáváme si v nedaleké hospůdce k obědu domácí polívku a místní pívo, abychom nasáli atmosféru. Pak se přemisťujeme ke kamarádce Karolíně, která tu žije a velkoryse nám nabídla útočiště pod svojí střechou. Ona zmíněná střecha už tak musí pojmout jejího manžela a dvě děti, jeho předchozí dvě děti, jednu babičku…a teď ještě nás :-) Navíc nám Kája coby místní domorodec pomáhá vynajít spoje do Largsu a skotskou simku na levnější telefonování, superr – ještěže má člověk blízké kamarády, kteří přežijí každý jeho bláznivý nápad…

Zalízáme do pokoje a noříme frňák do knih – Vojta se mi pokouší vysvětlit cosi o čtyřech druzích cumulů a vývoji oblačnosti při přechodech teplé a studené fronty, ale jsem na to akosi blbá…teda alespoň dokud to neuvidím v reálu na obloze… Nakonec, umořeni teorií, vděčně padáme do spacáčků…

DSCN2644

PÁTEK: Lije. Příšerně. Nám to ovšem nijak výrazně nevadí, anobrž hned po snídani jsme odmístěni do místní univerzitní knihovny, kde se uvelebíme ve studovně s našima jachtařskýma knihama. Pravda, okolní důstojně oblečení distignovaní pánové vážných tváří trochu nechápavě valí oči, když mašírujeme prostředkem studovny v mokrých jachtařských bundách a s obrovskýma kapajícíma rancema – jak se říká, jsme nenápadní jako ´ovno na lopatě… ale berou to dle tradice s klidem Angličana a neříkají nic.

Kolem třetí nastává čas najít vlak do Hamiltonu, kde prý jsme očekáváni naším instruktorem Dannym a jeho kamarádem Alešem, kterému patří ta loď, co na ní budeme dělat zkoušky. Máme vyhledaný spoj i jeho cenu, ovšem na nádraží nás doblbnou s tím, že něco odjíždí už za sedm minut a že teda musíme děsně makat, abychom stihli ten vlak doběhnout – poslechli jsme, a to jsme neměli dělat. Vlak nejenže byl dvakrát tak drahý, ale ještě k tomu zastavil před prvním větším městem a zůstal stát. Po chvíli nám bylo zdvořile oznámeno, že na kolejích leží jakási dáma a odmítá se hnout. A tady je už možno pozorovat výrazný kulturní rozdíl. V Čechách by vylez fíra z budky a nadávaje mnohými kreativními výrazy by dámu z kolejí odvlekl za nohu nebo za vlasy. Zde se čeká na příjezd velmi zaneprázdněné policie, která dámu z kolejí odstraní korektním způsobem. Po třičtvrtě hodině čekání už poskakuju na sedadle a mám sto chutí vyrazit z vlaku a tu dámu sundat sama, korektnost nekorektnost… Do toho ještě volá kamarád Jarda, že se na nás řítí dvě tlakové níže, z nichž ta druhá má prý dosáhnout síly hurikánu – no bezva, to je přesně zpráva, která nám ještě chyběla 😉 Konečně jsou policajti na místě, vlak se hýbá – ovšem naší anabázi ani zdaleka není konec. Na přestupní stanici samozřejmě visí veliké cedule, že vzhledem k incidentu před Livingstonem (rozuměj dámu na kolejích) jsou rozhozené jízdní řády v celé oblasti a nikdo neví, kdy co kam pojede… uááááá ! Naštěstí náš přípoj přijíždí během půl hoďky a do cíle se už dostáváme bez problémů. Tma tmoucí, ale naštěstí nedaleká benzinka tvoří vhodný orientační bod, takže nás Danny může bez problémů najít, nabrat a dovézt k Alešovi. Vděčně skládáme rance a sedáme vyčerpaně do auta, vtom BAF!  Dannyho jinak celkem nenápadný syn najednou promluví a z pusy mu vylezou 4 centimetry dlouhé zuby – tfuj to jsem se lekla! Manželka Martina vysvětluje, že prý byla oslava Haloweenu, ze které už zbyla jenom tahle výzdoba ústního otvoru – když to člověk nečeká, je to fakt působivé, už se zase usmívám…

U Aleše a Petry dostáváme výbornou večeři, povídáme o lodích, děti si hrají na upíry krvesajné a honí nádhernou mainskou mývalí kočku Elišku, prostě normálně pohoda. Petra nám ukazuje fotky z čundrů po skotských horách, to je fakt nádhera. I když Skotové asi nejsou tak toulavý národ jako my – prý se je párkrát snažili vyštvat ze zasněženého bivaku záchranáři s helikoptérou, že se jako večer nevrátili z hor dolů k autu :-) Moc fajn večer, zakecáme se až dlouho přes půlnoc, načež jsme s mořským vlkem Vojtou zastláni na rozkládací pohovku v obýváku…ještěže mám tak tolerantního muže, že hned nepoběží Vojtu zbít, hihi…

SOBOTA: Posilněni vydatnou snídaní roztlačujeme Alešovo auto a vyrážíme do Greenocku k lodi. Povídáme o tom, jak se člověk vlastně dostane pracovat do Skotska, jak se vezla loď ze Španělska sem, jak se tu mají cizinci…ubíhá to, ani nevíme jak a jsme v Greenocku. Staré doky se tu přestavují na cosi, co se jmenuje James Watt Dock Marina a mají s tím do budoucna velké plány na rozvoj. Zatím tu jachty stojí první sezónu a za výrazně levnější kačky než v okolí, i když českému sluchu to zní stejně jako příšerná suma.

DSCN2655Loď se jmenuje Kitmar a jest to Bavaria 37. Místo jedné zadní kajuty má velikou latrínokoupelnu, kam se dají věšet mokré hadry, takže do kajut se vejdou akorát 4 lidi. Praktická rodinná loď, dobře ovladatelná, výborně vybavená. Motor Volvo Penta 30 HP, tříválec, šlape jak hodinky, skoro není slyšet. Loď právě prošla certifikací na komerční plavidlo, takže má všecko, jak má mít – teda až na hlavní plachtu, kterou nemá vůbec :-) Na zkoušky to prý už bude zařízené, tak uvidíme. Kompas je sice úplně nový, ale hned po vyplutí zjišťujeme, že v západovýchodním směru hází odchylku 45°. To je dost nevídaná hodnota deviace, ale co, alespoň máme poprvé v životě příležitost vyzkoušet si sestrojení deviační tabulky 😉 Probíráme, kam se odsud za jeden den dá při zkoušce doplout – rozhodujeme se podniknout průzkum maríny Holy Loch a kotviště na začátku Loch Goil.

Brzy po vyplutí z maríny vypínáme motor a zkoušíme to na plachty – ehm, teda vlastně jenom na genu. A kupodivu to docela jede, to bych nikdy nevěřila. Fouká, plachtíme, parááda, na to jsem se těšila. Všude kolem se ježí teple barevné podzimní kopce a údolí, Skotsko má opravdu tu tajemně dramatickou atmosféru, která dýchá z některých knih a obrazů… není to plk :-) V Holy Loch je dlouhé molo a za ním tzv. finger berths, do kterých zkoušíme cvičně zajíždět po čumáku i po pedeli. Čas rychle ubíhá, tak zase ven a honem ještě kolem jižního kardinálního znaku vedle do Loch Goil, kde zkoušíme kotvení u pláže. Tahle loď je specifická i tím, že má na kotvě i trackline s bójkou. Sotva bezpečně zakotvíme, spouští se pořádný liják, a tak honem dovnitř na horký čaj a něco k snědku. Po obědě je jasné, že se dost zhoršilo počasí. Jako vždycky, když to člověk nepotřebuje, fouká protidržkoun. Aby toho nebylo málo, je dost silný a nese s sebou ledový, skoro vodorovný déšť, který bodá do špičky nosu, což je to jediné, co je ze mě u kormidla vidět, brekeke.

Odkotvíme, aniž bychom namotali tracklineu do hřídele (to by se nám Aleš asi moc nepoděkoval) a střídáme se v plazení proti větru, dešti a vlnám zpátky směrem na Greenock. Chvílema máme vítr kolem 33 uzlů. Počasí teda nic moc, ale nějak to jede a protože se povídá o zajímavých věcech, ubíhá to rychle. Kecáme o toulání po horách, Alešově plánované plavbě do Norska, outdoorovém vybavení a tak. Kolem se čerti žení a válí mlha tak, že už ani není vidět ponorkový hangár na protějším břehu, natož ty barevné kopce. Týýýjooo, to je mela :-)

Obětujeme ještě chvilku času a pokoušíme se alespoň nahrubo nakalibrovat elektronický kompas na autopilotovi, když už tomu magnetickému tak hrabe. Asi po hodině jsme z nejhoršího venku, vytrvalý liják přechází v občasné pětiminutové průtrže, jako když někdo vyleje vědro z pavlače. U druhého výběžku si musíme dát bacha na mělčinu a šutry a pak už si to míříme na dva jeřáby před Greenockem – do přístavu se musí těsně kolem břehu, uprostřed je mělčina. Je pět a už se smráká, dny jsou tu mnohem kratší než předevčírem v Řecku 😉 Tož rozsvítíme světla a okukujeme jak svítí okolní lodě a co jsou zač.

Hladké přistání, honem připojit proud a sušit loď. Nad zbytkem chlebů a horkým čajem pokračujeme v povídání. Fajn den. Aleš se ještě obětuje a veze nás na nákup (tentokrát se to obejde bez roztlačování), načež cválá domů k rodině. Koukáme s Vojtou ještě trochu do knížek, ale spíš povídáme o Princess, kterou kdysi kapitánoval, o La Grace a o českém jachtingu…jsem už dlouho přesvědčená, že Češi jsou prostě národ správně praštěných jachtařů, který jenom shodou blbých náhod nemá moře 😉

Ještě si užít po dlouhém dni horkou sprchu (i když horká voda podle mě vypadá úplně jinak) a spáááát… tentokrát o hoďku dýl, mění se čas z letního na zimní (což mj. taky znamená, že nebudeme muset přepočítávat údaje z tabulek, hurááá :-) )

NEDĚLE: Klidné ráno, zkoušíme vyrobit deviační křivku kompasu, končíme s odbornou literaturou a spíš si jen tak povídáme… Z Čech už jsou známé výsledky voleb, ughrrrffff, včera se mi tady docela úspěšně podařilo zapomenout na to, co se doma děje :-) Od politiky volně přecházíme na Kohákovu zelenou etiku, dobrovolnou skromnost a úvahy o obecném charakterovém úpadku lidstva (chicht), načež usoudíme, že to jinde než sami u sebe stejně nevyřešíme, a tak jde Vojta takto posílen na duchu rozebírat lodní WC, které blbě pumpuje… zlaté české ručičky…íhahahááá 😀

IMG_0449Odpoledne nás cestou do práce vyzvedne v Greenocku Danny a veze nás podél moře do Largsu. Fičí tak, až se vlny vrhají proti břehu, jako by měly vztek na silnici, která jej poutá… na vrcholcích zpěněných vln se občas odrazí osamělý paprsek, kterému se podaří prodrat mezi mračny… prostě dramatická scenérie, je na co koukat…

V Largsu se v kanceláři ScotSailu už pomalu schází česká parta. Někteří se pomalu dotrousí sami, zbytek přiveze Danny autem z nádraží, protože venku se spustil šílený liják. Domlouváme se, že parta Lucky Krulišové bude na Boleru (Hanse 41) se skotským instruktorem Bobem – všichni umí dobře anglicky a znají se spolu, takže to akorát tak vychází. My ostatní jsme se předtím v podstatě neviděli, takže se teprve seznamujeme a budeme s českým instruktorem Dannym na Jon Boyovi (Jeanneau Sun Oddyssey 42). V sobotu po skončení kurzu ještě většina posádky z obou lodí půjde na VHF kurz, aby si vyzkoušeli normální i DSC volání a odnesli si papír dřív, než v příštím roce kurz zesložití a podrahne :-)

Teď je ale na pořadu programu nezbytné vyplňování papírů, aby ScotSail věděl, koho obeslat, pokud se utopíme, a tak… Kdo potřebuje, může si vypůjčit jachtařské hadry a holínky, dokonce i na dvoumetrového „drobka“ Jirku se ohoz najde. No a pak už se stěhujeme „domů“ do lodi, zabydlujeme, vaříme čaj a vyrážíme na nákup zásob na celý týden. Z toho, co se zaplatilo za kurz, obdržíme část peněz a pokud s Dannyho pomocí dokážeme nakoupit levně, vyjde nám i na platbu marín během týdne, takže pohoda.

Jak velí zdejší tradice, jdeme večer do hospůdky v maríně na seznamovací večeři, dáváme si dobré meníčko a povídáme. Nejdřív o lodích, o tom, kdo kde plul… Pak se řeč stočí i na pochmurnější témata, vlastně se asi všichni shodneme, že nemá cenu odkládat něco na dobu, až bude víc času, víc peněz, nebo děti odrostou, protože člověk vážně neví, kdy přijde nemoc nebo nehoda nebo jiný průšvih… Tak trochu cíleně se radši zase vracíme k lodím, začít první večer takhle smutně asi není to pravé…

Chutnou krmi završíme ještě zákuskem. Aleš bude zítra kapitánem dne, a tak místo večerníčka chystá plán plavby do Millportu. My ostatní si dopřáváme dobrodiní horkých sprch, ještě pár slov a brzy spát, zítra chceme co nejdřív vyrazit na moře!

 

PONDĚLÍ: Loď i posádku máme schystanou brzy, ale s tím časným vyplutím se to trošku komplikuje, protože je třeba nejdřív geograficky lokalizovat osobu jménem Robert Crain, což má být náš examinátor u Yachtmasterských zkoušek. Konečně je odhalen v dílně za marínou, přichází se s náma seznámit a zadat přípravu, působí jako milý a skromný člověk, to je fajn. Máme za úkol vypracování passage plánu. Vojta virtuálně pojede z Campbelltownu do Obanu a já z Largsu do Bangoru. Beezva.

Tak honem všecko odvázat a razíme plachtit – i přes zpoždění to vypadá, že budem první loď venku. Jenom co se dostaneme na kousek volnějšího moře, začíná výcvik… A tak už to bude celý týden, spíš než kurz na Coastal Skippery je to fakt preps na Yachtmastery, takže se ve dne trénují manévry a za tmy se pluje poznávat okolí při noční navigaci. Ale superr, baví nás to. Zatím nic tak náročného netuše, se plní energie vrháme lovit MOBíka na plachty i na motor, oficiálním RYAckým způsobem i kdejakýma dalšíma možnýma manévrama. Než se vpravíme do anglické terminologie, tak to chvilku trvá, v zápalu boje moc neřešíme, jestli po chudákovi tonoucím hodíme „horseshoe“ (podkovu) nebo jenom „horse“ (koně). Danny to dorazí vyprávěním o partě, která zase místo „spill the wind“ (vypustit vítr), velela „spit in the wind“ (plivněte do větru) a korunovala to výrokem, že je třeba tonoucího „hit with the stick“ (praštit háčkem)… No, asi si tady užije srandu a my k tomu zřejmě výrazně přispějeme, jak tak koukám na složení naší posádky… houf ajťáků a ekonomů na malém prostoru jachty, to bude ještě psina :-)

OLYMPUS DIGITAL CAMERAPak začíná náročnější část programu. Vojta je usazen do podpalubí a rovnou po hlavě do toho nejnáročnějšího úkolu – čeká ho slepá navigace. Plujeme na plachty, hlásíme hloubku, rychlost a směr a Vojta nás vede do Millportu. A fakt mu to jde, výborně to trefil. My nahoře máme za úkol ohlásit bóje a další viditelné orientační body až na vzdálenost 200m, anobrž jest prý mlha. Mezitím si užíváme výhledy na okolní ostrůvky a sluníčko (ano, opravdu ho mají i ve Skotsku, i když jenom po deseti minutách, aby to na místní nebylo moc 😉 ). Střídáme se na kormidle a během poměrně krátké doby jsme v Millportu – Vojta umíííí !

Bóje v tulení zátoce, na kterých jsme byli vyvázaní před měsícem s předchozím kurzem, už jsou z vody, a tak musíme do druhé zátoky obklopené úhlednou řadou domečků. Lasujeme velkou bóji a bezpečně uvázaní si dopřáváme oběd. Brzy se tu stmívá, a tak cestou z Millportu už zapadá sluníčko. Fouká, tmou problikávají světla bójí a plavebních znaků, zkoušíme cvičně náměry…zase už chvílema prší… Vlastně nechápu, proč si v tak poměrně drsném prostředí na moři připadám nejlíp…možná kvůli tomu, že moře ode mě pořád něco žádá a pořád něco dává, nebo že toulání už z principu nikdy nebude stereotyp… Občas se nad tím zamyslím, ale na odpověď jsem ještě vlastně nepřišla, prostě sem ke kormidlu tak nějak patřím…  Chmm, stačí trochu tmy a člověku už táhnou hlavou podivné myšlenky… Na to je nejlepší lék dostat úkol – a taky že jo. Za tmy vedu loď do Rothesay, vplouvám do přístavu a vyvazujeme loď. První ven, poslední v přístavu, holedbá se Danny svým instruktorským stylem, ale nás hned tak nevyděsí, naopak 😉 Bolero už tam je, druhá parta na nás mává z mola. Mají ovšem problém, podařilo se jim vytrhnout pár refovacích lanek na hlavní plachtě, a tak musejí plout ráno do Largsu plachtu vyměnit. Takže se spoluplavbou je asi hned první večer konec…

Stejně jako posledně vyrážíme do místního vyhlášeného pohostinství na fish and chips, kteréžto prosluly i v celonárodním tisku a Trip Advisoru…a není to kec, je to fakt dobré. Odneseme si žvanec do lodi jak kořist do hnízda, a tam se spokojeně nacpáváme, mňám! A ani trochu se nenecháme rozhodit zvoněním esemesek, kdy se všichni vyptávají, jestli žijeme, anobrž prý Anglií prošel hurikán takové síly, že tlačil lidi vsedě po londýnském chodníku a pak odfičel do Holandska, kde vítr dosáhnul nejvyšších kdy naměřených hodnot… Nám foukalo maximálně 33 uzlů a před vlnama je to tu kryté, takže pohoda – chvíli mě pokouší myšlenka si trochu po mobilu zavtipkovat, ale jsem výjimečně hodná a  nechávám si zajít chuť…

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERAÚTERÝ: Kapitánem dne jsem tentokrát já a tvořím plán plavby do maríny Rhu. Abych mohla vůbec vyplout z Rothesay, musím vysílačkou domluvit zvednutí mostku – zatímco čekáme, obdivujeme krásnou duhu, která se klene nad marínou přímo na nebi proti nám. Ovšem hned po vyplutí mám po duze a po ptákách, jelikož jsem zahnána do podpalubí a čeká mě taky slepá navigace. Mám to snadnější, parta jede na motor. Naviguju do Inverkipu, nacházím se podle izobathy a dojíždím po ní až k přístavu. Nezastavujeme, jenom přibrzdíme a rovnou se vrháme na další nácvik lovení MOBíků. Vítr sílí, vyfouká mračné obludy, které na chvíli zvítězily nad čistou oblohou a znovu se objevuje duha – tentokrát dvojitá. Pokoušíme se přijít na to, proč je mezi dvěma duhama vždycky temnější nebe a druhá duha má obrácenou sekvenci barev – asi by se na to dalo nějak fyzikálně přijít, ale v hlavě to nikdo nemáme. Tak jdem radši zase jezdit.

Ještě pár MOBíků a jedeme na Holy Loch, kde zakotvíme a cvičně zaměřuju tzv. three-point fix, neboli náměr na tři body. Obídek se trochu protáhl, takže než dojedeme zpátky k Inverkipu, je už tma. A to zrovna potřebujem, poněvadž chceme nacvičit vjezd do všech okolních přístavů za tmy. Tady je to obzvlášť výživné, protože vjezd značí jenom nenápadná mrňavá zelená bójka a za ní řada bójek neosvětlených, přičemž všude okolo jsou mělčiny, tfuj… Já jsem za kormidlem a Vojta mě naviguje na backbearing – tudíž stojí s náměrovým kompasem na zádi, udržuje zvolený channel mark na patřičném kurzu a říká mi jestli mám jet doleva nebo doprava. Sranda, zvlášť pro ty kterým se pletou směry. Vjezd nacházíme tma netma, vjíždím dovnitř, uděláme otočku a zase ven – ne ne, tady přece nebudeme nocovat, to byl jenom trénink :-) S chutí si dopřejeme  ještě noční plavbu zpátky na nedaleký Holy Loch, vítr vyfoukal mraky a nebe je plné hvězd tak, jak to člověk nevidí nikde jinde, než na moři…působivé…

Hladké přistání, tentokrát ve Vojtově režii. U vedlejšího mola už stojí Bolero, takže sotva vyvážeme loď a jemným klepnutím opravíme zlobivé zelené světlo, vyrážíme rovnou v jachtařských hadrech a s vestama na pirátskou akci, nacpeme se prostě druhé partě do lodi. Už tam tak sedí od šesti, spokojeně tráví večeři a najednou mají v lodi takovou bandu, hihi. Jejich instruktor Bob je pohodový veselý člověk, vykládáme si o plavbě, o tom, jaké zkušenosti ze zkoušek měli jeho studenti, a že v Largsu jim vyměnili plachtu, takže už zase můžou plachtit podle plánu. Půl hodinky povykládáme, necháme kolegy zase v klidu trávit a odmístíme se na vlastní loď, protože přece jenom – hlad je hlad. Dokážeme zblajznout 5 pytlíků plněných raviol, což je při šesti lidech na palubě docela výkon :-) Večer trávíme celkem plodně nad knihami, pobízím Dannyho, aby na nás vrhal záludné otázky z teorie, takže už vím, co nevím…a to je přece základ úspěchu, ne? Člověk to musí vidět pozitivně. Ale je fakt, že meteorologie mi moc nejde, hučí do mě Danny, Vojta i Míra, tak snad něco utkví :-)

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERASTŘEDA: Vstávám s úsvitem (jsem ještě o dvě hodiny posunutá z Řecka a o hodinu změnou na zimní čas), ale zase mám výjimečnou příležitost koukat z přídě lodi na východ sluníčka nad mořem, všecko je fialovonachové a dokonale klidné. Taktéž dokonale klidně se odeberu ke sprchám, abych nerušila okolní kraj a hlasitě chrápající posádku… Na záchodě natrefím na Lucku z druhé posádky a tak synchronizaci plavby a odjezdu řešíme v tomto inspirativním prostředí, jak bývá předmětem četných vtipů o holčičkách…

A pak už naskáčeme do lodi a zase se vrháme na manévry – tentokrát přistávání k pontonu pod motorem i pod plachtama, musím přiznat, že jak s plachtama v těsném prostoru maríny mě hodně zajímá, už jsem to párkrát taky musela zvládnout, tak se aspoň podívám, jak to dělají profíci 😉 Každý zkoušíme několik manévrů – s motorem bokem na dlouhé molo, pak popředu do berthu, pozadu do berthu, pod plachtama na dlouhé molo a odspringovat – jak kdosi trefně poznamenal, prostě „spartakiáda“ 😀 A pořád dokola, dokud nemáme všichni pocit, že jsme si vyzkoušeli všecko, co jsme chtěli.

Zamáváme na rozloučenou partě z Bolera a míříme směr Greenock, kde v zátoce před městem ulovíme bóje a dáme obídek. Ten se poněkud protáhne, anobrž se během jídla rozproudila živá diskuse o situaci v Africe, sociální politice, mediálních dezinformacích a podobných tématech, kterým nadšený diskutér prostě nemůže odolat… a těch se v partě objevilo hned několik, takže nadšený pozorovatel lidských povah má program lepší než televize, chicht…DSCN2706

Jenže mezitím se venku udělalo ještě víc větrno a lije drobný pichlavý ledový déšť. Zřejmě ještě kdesi kolem krouží ještě zbytky onoho výše zmíněného hurikánu, protože cestou do maríny v Greenocku ukazuje anemometr zhruba deset minut nějakých 43 uzlů, takže vítr o síle 9 Bf. Naštěstí nejsou vlny, takže se zrefovanýma plachtama je to vlastně jedno, jenom kvůli tomu dešti není skoro vidět, vítr sviští… prostě živly dávají najevo, že jsme proti nim tááákhle mrňaví a máme se do jejich říše vydávat s patřičnou pokorou…

Ovšem my se vydáváme radši do bezpečí přístavu – než se ta ledová slota přežene, tak si další manévry odpustíme. V Greenocku se vyvazujeme na čerpačce a využíváme času k přípravě passage plánu (koho čeká zkouška). Ostatní pokračují v plamenné diskusi o světových dějinách a politice… Taky doháníme rest v podobě výkladu, jak se dělá engine check, neboli kontrola motoru. Když už jsme u těch technických věcí, musíme vymyslet, co se spadlým krytem zeleného navigačního světla, když už chceme na další noční plavbu. Aleš říká, že má jakýsi zelený obal od sušenek, mně napadá zelená PET láhev – a světe div se, Vojta ji dokonce vlastní. Netrvá dlouho a společným úsilím Aleše a Dannyho vzniká navigační světlo k nerozeznání od originálu, české jachtatře přece takováhle prkotina nerozhodí 😀

Fičák a liják nepolevuje, takže padá rozhodnutí místo noční plavby do maríny Rhu vyrazit v pět ráno, abychom ji viděli potmě ještě před úsvitem. Máme na to s Mírou připravit plán plavby, což nám ovšem nebrání se zapojovat do již plně rozvinuté debaty. Nakonec prodiskutujeme celý večer až do půlnoci, což se nepříliš příznivě projevilo na postupu mého passage plánu – ale co, zatím jsem vždycky dojela, kam jsem chtěla, tak pochybuju, že by se to změnilo zrovna u skotských zkoušek…

 

ČTVRTEK: Nařídila jsem si budíka v hlavě a probouzím se pár minut před půl pátou. Všichni ještě hlučně chrní…s tím se musí něco udělat… JÁ JSEM MALÝ BUDÍČEK, BUDIT JE MŮJ KONÍČEK, zvesela zahalekám celou lodí a stavím na čaj, abych zmírnila dopady svého vpádu do hlubokých snů znavené posádky. Je mi to ovšem prd platné, jelikož ze zadní kajuty se vysune Vojtova hlava, vykulí oči a s naprosto vážnou tváří se otáže, jestli mě už někdy někdo zabil. Vzhledem k tomu, že před ním stojím rozřehtaná a sršící svojí obvyklou energií, přijde mi evidentní, že tomu tak není – ale musím mu trochu snížené vnímání odpustit, vždyť seděl do půl třetí nad passage plánem, chicht… Tož jenom opáčím, že při četných podobných příležitostech už mnohé napadlo mě zabít, ale nakonec jim to vždycky přišlo škoda… a dělám, že neslyším Jirkovo brblání, že jemu by to teda škoda rozhodně nepřišlo. Nicméně trocha ranního básnění zjevně vybudila hotovou vlnu kreativity, jelikož z druhé zadní kajuty se ozývá Danny se svým poněkud drsnějším příspěvkem („cigareta ranní, nažene ti sraní“) a korunu tomu podle mě jednoznačně nasazuje zpředu se hrabající Aleš, který si v tuhle nekřesťanskou hodinu dokáže vybavit jednu výchovně-vzdělávací milostnou báseň (!), kterou nám přednáší k snídani – o tu vás prostě nemůžu připravit, hele tunák je:

Ptala se u lékaře Jana, zda je to lepší večer, nebo zrána
(pokud se týče milování). A on jí odpověděl: „Paní,
večer prý je to zábavnější, ráno zas zdraví prospěšnější.“
I řekla Jana mlsně, usměvavě, že večer vždycky touží po zábavě.
Že však bude nyní, KROMĚ zábavy, dělat taky ráno něco pro zdraví.

No není to kouzelné? Napadá mě pár poznámek, ale nechávám si je pro sebe a radši se strojím do šturmáků a ven jachtit, než se nám pro samé básnění rozední.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

I když to zatím ani zdaleka nehrozí. Odrážíme od mola a šup ven z přístavu, kormidluje Mirek. Celkem bez problémů nacházíme dvě zelená světla na břehu, která musíme udržet nad sebou na tranzitu za zádí. Nojoo, jenže sotva se ustálíme na novém kurzu – HOP a je MOBík ve vodě. Tma jako v pytli, na vějičku není vidět, a člověk k tomu světýlku musí najíždět jenom podle citu na vítr. Super. Zkoušíme to několikrát dokola se střídavými úspěchy, nejdřív to moc nejde, ale když si člověk konečně všimne, že má nedotažený dolní lík hlavnice, tak už to jde líp. Nezbývá než toho nechat, abychom dojeli do Rhu maríny ještě s trochou tmy – sranda, většinou se člověk snaží dorazit k přístavu za světla, ale tady fakt máme dost intenzívní trénink. Jak jsme se usnesli, ve dne trénujem manévry, v noci plujem a diskutujem a spát vlastně nepotřebujeme. Ještěže kluci, kteří přijeli na kurz Coastal Skipper,to berou spíš jako výhodu a příležitost se hodně naučit, a mě a Vojtu za to nebijou :-) Následuje jednoduchý buoy hopping od bóje k bóji až před Rhu marínu. Pomalu se rozednívá, dojíždíme přecejenom už za světla, odlovíme vyvazovací bóji a dáme půl hoďky na čaj. Načež vyrážíme naproti do zátoky na kotvení pod plachtama – nejdřív okruhem zmapovat hloubku, naskládat si potřebnou délku řetězu na palubě, aby nás vrátek nezdržoval v rozletu, a pak zastavit loď a šup tam s kotvou. Zkontrolovat jestli se zasekla a potvrdit si polohu náměrem na tři body. Všecko v pohodě zvládáme, takže honem kotvu zase ven a valíme směr Holy Loch. Pěkný den a pěkný fičák, fouká to 34 uzlů, takže refujeme a užíváme si to, vono to jedeee! Jak trefně poznamenává Aleš, když už má být člověk v lochu, tak jedině ve Skotsku…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A znova pontony a „spartakiáda“. Aleš, Mirek, Jirka. A zase z ničeho nic děsně leje. Tady se fakt počasí střídá co deset minut – jasno, mlha, déšť a zase dokola – před třemi týdny na minulém kurzu to ještě takové nebylo. Lijavec přečkáváme u oběda a se zájmem sleduju, že ani únava z časného vstávání neutlumila již plně rozvinutou diskusi o funkčnosti a nefunkčnosti různých sociálních systémů, vymahatelnosti zákonů a specifikách českého zřízení v porovnání se světem… co budu povídat, určitě si to dovedete živě představit 😉

Konečně se zvedáme z fotelu a znovu na pontony – ještě jsme nenajížděli my s Vojtou a taky ostatní si chtějí ještě vyzkoušet sem tam nějaký manévr. Plně vyřáděni nakonec usoudíme, že fouká tak akorát, abychom vyrazili na bóji v Millportu a tuleně.

Cestou se pomalu stmívá, křižujeme podél Inverkipu, přifukuje, občas přeháňky, ale krásný jachting. Jednu chvíli leje a fičí přes 30 uzlů a za pět minut už je úplně vymetené nebe plné hvězd, to je prostě neuvěřitelné. Pod přídí to šplouchá, kolem problikávají světla plavebních znaků i několika dalších lodí sunoucích se tmou. Na minulé výpravě byl každý den plný nových dojmů, ale teď, kdy už v téhle oblasti řádíme další týden a trénujeme pořád dokola, začínám mít pocit důvěrné známosti,  jako „u nás“ v Řecku… Už jsem ledaskam schopná jet „na oko“ a vím, kterým směrem leží který přístav, na co kde dát bacha… Ještě to není zdaleka stoprocentní, ale v hlavě mi vzniká jakási námořní mapa zdejší oblasti, to je fajn.  Jachting tady a tam…to je fakt o něčem hodně jiném… Vlny a vítr a loď, to je vždycky stejné, ale tady to chce od člověka víc… větší profesionalitu, větší důslednost v přípravě, hlubší znalosti… ale taky tohle podivně krásné moře víc dá, nevím jak to přesně říct, ale kdo si to vyzkouší, tak bude vědět, o co jde… Asi se z pohodového Středomoří budu už pravidelně vracet na sever, abych tohle nezapomněla… Myšlenky se mi honí v hlavě stejně jako ty přeháňky s hvězdama na obloze…

Nakonec se vzhledem k nutnosti křižovat rozhodujeme jet radši do Largsu, aby bylo trochu času ještě se povrtat v passage plánech ke zkoušce, už to začíná být pomalu aktuální :-) Moc se mi nechce, připomíná mi to, že zanedlouho mě zase schlamstne smrdutá tlama civilizace a pěkně přežvýkne, aby mi připomněla, co všecko jsem během těch týdnů na moři zanedbala. Ale ještě nás čekají dva dny na vodě, tak si nebudu kazit náladu. Noční vjezd do Largsu probíhá v naprosté pohodě, dokonce se nám napotřetí daří i najít náš vyhrazený berth, chicht 😉 Už mě ani nepřekvapuje, že po večeři a horké sprše místo přípravy ke zkouškám končíme zase u diskuse, Vojta něco málo napíše, ale jsme po dlouhém dni utahaní a kolem půlnoci vděčně zapadneme do brlohů.

 

PÁTEK: Jak jsem zvyklá i ve spaní sledovat, co dělá loď, probouzí mě nad ránem fičák tak silný, až to kolíbá lodí. Pokouším se znovu zabrat, ale hluboce už neusnu. Poslouchám, jak si loď pobrukuje pod fousy a vítr jí k tomu hraje… Nakonec to vzdávám a jdu si radši užít dobrodiní horkých sprch.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOpět máme snídani s politikou, to už je leitmotiv našich krmí, ale nám to ještě stále neleze na nervy… naopak, alespoň má můj Intel Inside co chroustat :-) Snažíme se vyrazit brzy, abychom si ten poslední den kurzu ještě pořádně užili. Vojta nás v rámci tréninku vyváží v silném větru od mola v Largsu a už míříme na Millport lasovat bóje. Cestou kanálem ještě zvládneme výklad o záchranných ostrůvcích a pak si dál vykládáme – abych klukům nekřivdila, tak nejenom o politice, ale i o technice, obhlížíme zdejší prťavou atomovou elektrárnu a olbřímí dopravník na uhlí. V zápalu diskuse se nám daří zakřižovat až nad drying land, ty 2 metry na hloubkoměru nevypadají moc povzbudivě, ale ještě jsme to stihli včas otočit, ufff 😉 Ještě si trochu užít kormidla a větru ve vlasech. Millport. Zátoka plná bójí. Najíždíme to na plachty a lasujeme. Všem to jde, až na mě, nějak mi to tvrdohlavé lano pořád nechce sklouznout až dolů a smeká se vrchem, potvora zákeřná. Ještě poslední pokus a konečně se zadaří…chtělo to trochu razance, když tím lanem člověk vztekle mrskne, doletí potvora kam má, to si budu pamatovat 😉

Teď už opravdu nezbývá, než to otočit a zpátky do Largsu…ne že by se mi chtělo, ale na rozdíl od ostatních si s Vojtou užijeme na vodě ještě jeden den, i když zkouškový :-) V rámci tréninku zajíždím k pontonu. Následuje známá sekvence, kterou nemám moc ráda: uklidit, zabalit se, umýt loď. Malý, hladce fungující mikrokosmos, který se při jakkoliv krátké plavbě v každé posádce ustaví hned první den, najednou zmizí. Plavba skončila. Čas těšit se na nějakou další…

Vyrážíme na průzkum obchůdku a než doděláme všecko na lodi, jsou už v kanclu připravené papíry. Vyplníme si jména, Stephen nám nalepí fotky a Danny podepíše jachtařské knížky. Potřesení rukou a všichni to mají v kapse – úplně čerstvý papír RYA Coastal Skipper, joooo 😀

Jak bylo domluveno, šest lidí, co jdou zítra na kurz VHF, přespí v Boleru. Nás s Vojtou coby zkoušené a Lucku s Mirkem coby naši obětavou posádku, odveze Danny do Greenocku zpátky na Kitmara. Obětavost posádky se projeví už v tuhle chvíli, protože trpělivě vyčkává, než nahoře v kanceláři s Dannym a Stephenem domluvíme, za jakých podmínek by sem mohli Češi na kurzy a tréninkové plavby jezdit pravidelně… Vyrazit se Skota slevu na kurz nebo kombinaci kurzů je hodně náročný úkol, ale po dvou hodinách klapání tlamou se to přecejenom jakž takž daří. Stephen je fakt obchodník – ale taky, stejně jako všichni tady, srdečný a pohodový člověk. Mám z toho dobrý pocit…

Konečně je všecko vyjasněno a dojednáno, můžeme hupsnout do auta a vyrazit. Vojta už je nervózní, že mu utíká čas na passage plán a já mám ten svůj taky zatím jenom v hlavě. I když s tím hupsnutím to nebude tak snadné, narvat do Dannyho pomenší Alfy tolik ranců je úkol hodný autora Rubikovy kostky. Cestou si povídáme o Lucčiných plavbách s „kriplíkama“, jak se mezi sebou důvěrně oslovuje její parta postižených jachtařů. Danny dobrovolnicky kapitánuje pro loď charity se stejným programem tady ve Skotsku, takže si vyměňují zkušenosti a zážitky a cesta rychle ubíhá, místy je to dost vtipné… čeští jachtaři jsou prostě hodně svébytná sebranka, a to platí i pro ty handicapované :-)

DSCN2740Když dorazíme do Greenocku, je už tma tmoucí, takže honem vyložit posádku a náklad a vrháme se na passage plány. Danny s náma ještě chvíli pobude, abychom se mohli zeptat, na co potřebujeme. Fakt si s tím dal hodně práce, splašil nám komisaře i loď – a ta má už dokonce i hlavní plachtu, chicht 😉 Podle něj máme examinátorovi vysvětlit nejen rozvržení trasy, ale i silné a slabé stránky lodě, že přeplula Biskaj a je opatřená bezpečnostní výbavou jako komerční plavidlo, a že posádku tvoří samí Day Skippeři – což Vojta komentuje prozaickým výrokem, že to teda bude hustej anglickej plk, alespoň v jeho podání, che, úplně ten výron angličtiny vidím 😀 Tož se rozloučíme s dohodou, že Danny bude nervózní za nás a my tu zkoušku v pohodě dáme, tak doufám, že to bude fungovat. Makáme na úkolech dlouho do noci. Lucka s Mirkem se o nás starají jako o vlastní, až jsem z toho trochu mimo, to se mi zas tak často nestává, dostat krmení až pod nos :-) Hluboké soustředění, tužky škrábou po papíře, mapy šustí. Já to balím v půl druhé, Vojta o hodinu později. Chrrrr…

 

SOBOTA A NEDĚLE: Neklid z nesplněného úkolu mě vytáhne ze spacáku v půl šesté. Víceméně mám hotovo, ale chce to dodělat pár drobností a přepsat jednu stránku do čitelné podoby – můj škrabopis přecvičeného leváka a praštěného individualisty by examinátorovi asi hodně zamotal hlavu.

Míra vybíhá do Tesca na nákup, aby nám komisař nezkolaboval hlady… a ono se taky s plným žaludkem hledí na svět i na zkoušené české cvoky přívětivěji, alespoň doufám… Lucka nás krmí a opečovává loď, my ještě honem dochystáváme potřebné dokumenty a připomínáme si, co kde na lodi je.

Přesně na devátou jsme připravení – a Robert taky, už dupe po palubě. Nejdřív s náma vyplňuje potřebné papíry a kontroluje náležitosti, vyptává se na naše zkušenosti a plavby, co máme za sebou. Zdá se, že se nám potvrzuje první dojem, který jsme si o něm udělali v Largsu – pohodový, skromný, férový. A hodně ví. A hodně vidí, jak se později ukáže :-) Jako první úkol mi zadává, abych před vyplutím provedla safety briefing (bezpečnostní školení) a pak už zhruba kolem desáté vyrážíme na vodu. Vojta jde ke kormidlu jako první, vyváží nás z Greenocku a plujeme do Rhu maríny. Vyptáváme se Roberta na jeho jachtařskou historii, je prý z Millportu a jachtí odmala, celý život vlastně dělá na lodích. Přifukuje. Před marínou lasujeme bóji na plachty a pak Vojta přistává u pontonu. Je silný poryvovitý vítr, nemá to snadné. Dáváme si čaj a obložené chleby k obědu a Robert se mnou probírá můj passage plan – dokonce pochválí. Uff, to jsem ráda, že to mám za sebou 😉

Přichází můj čas u kormidla. Venku vytrvale leje a oproti předchozím dnům se ochladilo, fakt nejhorší slota za celý týden. Odrážíme od pontonu a plachtíme – Robert sleduje, jak se mění vítr a posouvá cíl z Gourocku na Holy Loch. Koutkem oka sleduju, že se mi chystá vyhodit MOBíka, ale když to nakonec provede, je to stejně překvápko. Díky Dannyho drilu se mi daří ve správné sekvenci provést poměrně rychle správné úkony a najet k tonoucímu tak, že ho šikovný Mirek vyloví hned na poprvé. Taky mě nemine lasování bóje proti maríně Holy Loch. Otevřeně musím přiznat, že tohle byl úkol, který nám oběma s Vojtou šel nejhůř – i když nechápu proč, předtím jsme to dělali ikskrát a šlo nám to výborně. Na plachty si odjíždím nejdřív na broad reach (zadobočák), nedojedu, pak trochu víc na vítr, totéž. Pak skoro na borad reach (bočák), to se Míra alespoň dotkne… Co se dá dělat…

Střídáme se u kormidla s Vojtou. Vděčně si jdu pro hrnek horkého čaje, fakt je hnusná zima a déšť – ještěže ty jachtařské hadry a teplé oblečení pod nima nechávají člověku venku na zimě jenom frňák. Vojta dostává za úkol najít mělčinu v ústí Holy Lochu, a tak chvíli křižujeme. Fičí a leje. Já mám mezitím nastudovat, jak vypadá marína a poté nás tam zavézt k libovolnému pontonu. Což se naštěstí daří. Vaříme večeři, Vojta prezentuje svůj passage plán, Robert tu a tam klade otázky a taky chválí, úplně je slyšet, jak Vojtovi spadl šutr ze srdce. Ohříváme se a nabíráme síly. Když nás Vojta vyváží z Holy Lochu, už se venku se začíná smrákat (no fakt, kolem páté!). Vojta má štěstí, že u záchranné podkovy nesvítí žárovka – Robert mu hází MOBíka za soumraku, jinak by to na něj zřejmě zkusil za tmy. Opět naprosto bezchybně následuje natrénovaný manévr, vsadím se, že ještě měsíc budem ze sna lovit MOBíky a bóje a přistávat k pontonu, tolikrát jsme to cvičili, chicht… Další Vojtův úkol je zavézt nás na kotviště v Kilcreggan Bay naproti Greenocku a zakotvit tam.  Totálně ustal vítr, takže na motor. Koukám do tmy a deště a hlavou mi táhne jakási námořnická písnička. Rozhodla jsem si tenhle den užít jako poslední plachtění před dlouhou zimní pauzou, bez ohledu na zkoušky, ale teď ve mně začíná klíčit pocit, že jestli něco zásadně nepomrvíme, mohlo by to dopadnout dobře.

Během plavby si nás Robert postupně zve dolů a nechává si vyložit meteorologii – ještěže mě nechá mluvit a vyložit to po mém, to mi jde celkem plynně, kdyby mi do toho šťoural, asi by bylo hůř. I když díky tomu, že to do mě kluci tak hustili, už mám dojem, že sekvenci mraků před teplou frontou do smrrti smrrťoucí nezapomenu 😉

Prokličkujeme mezi mooringy a Vojta bez problémů kotví, posádka obětavě mrzne na přídi. Na kotvě chvíli zůstáváme a Robert na nás jako program k čaji zkouší kartičky se světly a přednostmi. Taky dobrý.

Dostávám za úkol odkotvit (díkybohu se mi to daří, aniž bych namotala tu Alešovu pitomou tracklineu na kotvě) a najít 70m hlubokou díru mezi Kilcreggan Bay a Greenockem. Teoreticky to mám pojištěno, našla jsem si tranzity na zelené světla i na bóje v zákrytu – ale v reálu se hned na začátku nechám zmást a zamířím k bóji, která není ta pravá. Nicméně během chvilky si to uvědomuju, nacházím svoji polohu i naváděcí zelená světla, která pak už jenom stačí držet v zákrytu za zádí. V černočerné tmě na černočerném moři nacházíme černočernou díru… ještě aby z ní nevykouk čert a nevzal si nás do námořnického pekla… ale já se samoizřejmě raduju, že se ji podařilo najít, hurááá! Teď už to není nic těžkého, jenom ke břehu a podle světel do přístavu v Greenocku. Míjíme se s velkou lodí, začíná zase dost přifukovat odzadu, takže mám trochu zkomplikovaný svůj poslední úkol – přistát u čerpačky. Jenže mně už je tak nějak dobře, že jsme to všecko propluli a byli ještě chvíli na vodě, a tak se nenechám rozhodit a vrazím tam tu loď přesně jak se patří. Uff! Pak už nás jenom Vojta zaveze k našemu pontonu a máme to za sebou. Je jedenáct večer. Zkouška trvala rovných 12 hodin.

Honem vyvázat loď, připojit elektriku, a topit. Míra a Lucka byli bezvadní, všecko oddřeli, musejí být zmrzlí a ztahaní víc, než my – díkes, vy dva !

Robert vytahuje svůj notýsek, kam si celou dobu chodil poznamenávat svoje pozorování nás coby pokusných exemplářů – celý den postával na zádi, nic neříkal a všecko sledoval jak Kožený akcie. Nejdřív nám oznamuje, že jsme oba prošli, abychom věděli hned, na čem jsme. JOOO! Pak teprve rozebírá celý den a čeho si všimnul, u obou má drobnou výtku, ale v podstatě hodnotí naše manévry kladně. Jsme unavení, prochladlí, ale moooc spokojení. Děkujeme Robertovi za zajímavou zkušenost a milé jednání a slibujeme si, že se v dubnu potkáme v Largsu. Třeba bude mít Robert mezitím čas někdy plachtit i pro potěšení, nejenom pro práci – přiznal se, že to se mu už nepovedlo, ani nepamatuje, škoda…

Ještě naloží Mirka, který má v Largsu známé, a jsou oba fuč, sotva jsme se stihli rozloučit.osalva

Umýváme loď a zabahněnou kotvu, balíme rance a konečně je čas i trošku slavit. Naprosto drze přičichneme k Alešově lahvi Morgana ve skříňce (poprvé za celý týden, na kurzu se prostě nepije, stejně jako na slinici) a Vojta je zjevně připraven oslavovat – vytahuje doutníčky. Nakonec to dopadne tak, že i my s Luckou obdržíme po jednom. Lucka to zkouší poprvé v životě a tváří se dost vtipně. Pěstuju si sice nejrůznější neřesti, ovšem kouření mě naštěstí minulo – nicméně při téhle příležitosti jsem pro každou špatnost, slavit se musí, jakkoliv obskurním způsobem. Takže nakonec sedíme v kokpitu, abychom to dole nezasmrděli, chčije nám za krk a fouká ledový vítr, ale my spokojeně pokuřujeme a tváříme se šťastně jako…no jako námořníci na moři, koukněte na tu fotku 😉 Koneckonců, po té dřině a nevyspání, proč ne, že, kolego Yachtmastře :-)

Mám takový zvláštně odtažitý pocit, že bych buďto nejradši padla a dva dny v kuse spala, nebo naopak šla tancovat něco hodně temperamentního až do rána bílého – a pak teprve padla a spala dva dny v kuse… Ale dopřáno mi nebude ani jedno – místo toho musíme vyjednat taxíka, dát do pořádku loď a uklidnit Aleše, že jeho šalupa naše alotria přežila ve zdraví, i Dannyho, že jeho dril pomohl (jak to hezky moravsky řekl Vojta, honil nás jak vzdutou kozu). Dle mobilu soudě, už byli poněkud nervózní, přijeli jsme fakt pozdě.

Taxislužba nám posílá sms, že ve tři bude objednaná drožka u nás – prý černý vůz se značkou WRG 43581… Už jsem tak doblbnutá a utahaná, že opravdu vážně uvažuju nad tím, jak takový maják asi svítí… Na tu chvíli nemá cenu jít spát, Lucka uvažuje, že by se vydala do sprch – jakoby snad pod sprchou nestála celý den na palubě, nebo co – ale nakonec končíme povídáním o toulání…

Trošku se vyspíme nakonec až v taxíku mezi rancema. Ještě si chvíli povídám po telefonu s Alešem, který v tuhle obskurní hodinu taky nespí, protože končí v práci a pak taky konečně zaberu.

Na letišti potkáváme zbytek party. Mají svoje VHF papíry a jsou maximálně spokojení se vším, co tu zažili. Naše posádka přiznává, že to bylo ještě o trochu náročnější, než čekali, ale jsou za to vděční. Nezbývá než prolézt všema biřicema, kteří ještě stihnou Vojtu připravit o jachtařský nůž, a nasednout do železného oře.

Dobré dny to byly, intenzívní trénink, krásný jachting, hodně zážitků…spousta vtipných hlášek, které si bohužel nepamatuju, abych se o ně s váma podělila, ale hlavně, že byla sranda, jak se na správnou posádku patří. Nakonec se ajťácko-ekonomická sestava rozličných více i méně mluvných osobností projevila jako výborná parta. Se Skotama se podařilo domluvit různé kurzy i tréninkové plavby pro kamarády z Čech, bezva spolupráce, určitě tu nejsme naposled. Dobré dny to byly.

Ještě před vzletem se propadám do hlubokého spánku, před očima živě vidím olověné vlny, větrem prohnuté plachty a tváře kluků z posádky… pak už si vybavuju jenom jakousi vzdálenou myšlenku při startu typu jak to, že jde na lodi motor, když nejsem za kormidlem?… a neustále se vracející nápěv písničky, kterou jsem si kdysi v jiném životě upravila podle Reda Steagalla:

 

I Was Born To Be A Sailor

C                            F                   C
I wake up every morning in a different place and time
G7                       C
I thank God I can live the way I choose
F              C
Though at times the road gets lonely I can’t settle down
G7                               C
I gotta win it cause I can’t stand to lose

F                           G7                C
I was born to be a sailor, full of dreams and lonely nights
G7                        F                  C
God it ain’t an easy life but it’s the one I chose
F                           G7            C
And I was born to be a sailor, I can feel it in my soul
F                              G7         C
Cause every time I sail it just keeps driving me on

F          C
I lost my soul to the ocean and my heart to the seas
G7                             C
I left a part of me in every place I’ve been
F              C
Boy you’d thing I’d learn my lesson give it up and go back home
G7                                C
But I can’t quit the will to sail’s too strong

Cause I was born…

F                              G7         C
Every time I sail I know thats all I can ever do…

 

 

Fotoalbum naší party

Fotoalbum party z Bolera

 

 

4 komentářů to “Podzimní Skotsko – aneb kurz RYA v přílivových vodách podruhé”

  • Aleš:

    Lucko, napsalas to hezky. Passed. Měl bych (asi jako Robert) pár drobných připomínek, např. tu, žes mne připravila o mé zásluhy při konstrukci náhradního navigačního světla – to víš, jako strojař, modelář a kutil si na techto věcech zakládám.
    Ta citovaná básnička nepochází samozřejmě z mé hlavy. Je ze sbírky Fancouzská galantní poezie, která vyšla česky kdysi dávno v 70. letech.
    Zážitky z VHF kursu, které ve Tvé reportáži pochopitelně chybějí, by snesly samostatný odstavec. Zase to bylo prima setkání s prima člověkem – lektorem byl tentokrát Steve, takto ředitel ScotSailu, který nás vtipně a s přehledem provedl všemi taji moderní lodní vysílačky s funkcí DSC (Digital Selected Call – prostě se to dá použít skoro stejně jako telefon – vyťukáš číslo volaného, jemu to vyzvání podobně jako mobil, zvedne to, a pak už se bavíte v semi-duplex provozu s nezbytným „over“ = přepínám). Člověka to učí trpělivosti – skákat do řeči v tomto režimu prostě nikomu nemůžete. Na to máte mobily.
    Za sebe musím říci, že jsem se konečně dověděl, co všechno ta věc opravdu umí, a díky Stevově péči, s níž dbal, aby si opravdu KAŽDÝ z nás procvičil VŠECHNY varianty volání, už vím, že nezaváhám nejen při potřebě nouzového volání (Pánbudá že to nebudu v životě potřebovat), ale i při spoluplavbách budu vesele komunikovat s ostatníma loděmi – jedna taková mne čeká už v dubnu.

  • mach:

    Tož brutus. To musím zažít. Jestli tam mají někdy o chlup lepší počasí, tak na kondiční zdokonalovací plavbu se dá se mnou počítat.

Napište komentář

Pro zadání komentáře musíte být přihlášeni .

Slideshow
Reportáže z plaveb
Fotky, aktuální zprávy posádek z plaveb a kurzů a prostě všechno, co se zrovna děje, najdete na naší FB stránce SachmetSail