postheadericon Meret, podzimní Řecko a trocha dobrodružství

Po třech měsících, které jsme bezvýhradně strávili v práci včetně sobot a nedělí, jsme na konci září zase vyrazili do Řecka za Meret. Tentokrát s týdenní posádkou studentů (medik, medička a dva přírodovědci). Na druhý týden jsme naopak měli naplánovanou plavbu čistě rodinou.Počasí bylo krásné a let proběhl bez problémů. Díky tomu, že jsme si kupovali letenku dostatečně s předstihem a už nebyla vrcholná sezóna, letěli jsme za 3500,- zpáteční což je bezkonkurenčně ta nejlepší cena, za jakou jsme kdy do Řecka letěli. Jen jsme letěli až odpoledne, takže jsme sedali za tmy a k lodi dorazili v jedenáct večer.

Nicméně cesta z letiště už byla rutina a v NOAMu na nás čekala spořádaně Meret, tentokrát uklizená jako klícka a skoro v dokonalém pořádku. Takhle by mělo předání lodě vypadat. Jediné stíny, které kalily tu nirvánu, byla mírně natržená gena v horní části a také to, že předchozí posádka utopila háček. Takže zítra se bude opravovat plachta.

 

Neděle 22.9.
Druhý den jsme kritickým okem zhodnotili genu a došli k závěru, že oprava bude nutná hned. Trochu problémem se ukázalo lezení na stěžeň, protože nám ze stěžňových lan zbyl toliko výtah hlavní plachty a topenanta, volající po výměně. Jeden spinakrový výtah zmizel neznámo kde během sezóny a druhý se přetrhl, když sem se na něj pověsil. Situaci nakonec vyřešil bravurně Kája, když pomocí prusíků obtočených kolem stěžně nahoru vylezl a genu opravil speciální páskou. Jistil se přitom sám horolezeckým stoperem na výtahu hlavní plachty, takže byl při lezení úplně soběstačný. Zdá se, že kombinace medika a horolezce je pro jachting ideální. :-)

blog_meret_podzim_img_7371.jpg

Kombinace medika a horolezce nesla ovoce :-)

 

A pak jsme vypluli z Athén. Egejské moře k nám bylo milostivé a Poseidon nám posílal lehký větřík ze zadoboku, dostatečný, abychom pluli na plné plachty, a cestou téměř žádné vlny.
Náš cíl byl Ephidauros, kam jsme také po příjemné cestě v pořádku dopluli. Přístav byl ovšem plný, až na jedno místo těsně u rybářů a protože foukalo přímo do něj, tvořily se v něm značně nepříjemné vlny. Ale zacouvali jsme v pořádku a vyvázali se tak, že nás okolní lodě, a ani břeh, neohrožovaly. Ale houpalo to tedy pěkně. Na další den bylo naplánováno řecké divadlo a Aesklepionův komplex.

 

Pondělí 23.9.
Návštěvu řeckého divadla a Aesklepionova komplexu jsem popsal už v příspěvku o červnové plavbě a podzimní návštěva se od ní moc nelišila. Jen jsme se projeli autobusem přes školní dvůr, protože autobus svážel i školáky do školy. Také jsme zjistili, že v divadle se nesmí zpívat, jak nás důrazně píšťalkou upozornila dozorkyně u antického divadla. Zato studenti z posádky objevili, že mají vstup zdarma, což bylo pozitivní.
Řecký amfiteátr a vykopávky komplexu byly ohromující jako v červnu a pokud se někdy do Ephidauru dostanete, určitě si tenhle výlet nenechte ujít.

blog_meret_podzim_img_7425.jpg

Posádka v Aesklepionově komplexu.

 

Protože jsme odjížděli v sedm ráno, byli jsme ve dvanáct zpátky a mohli vyplout do vedlejší zátoky podívat se na potopené město, jehož základy leží asi ve dvoumetrové hloubce. Byl jsem tam již poněkolikáté, ale pořád je to zajímavý zážitek. I posádce se to líbilo a v debatě jsme poté došli k závěru, že základy musí pocházet z antických dob. Je divné, že tu není pokladna a dozorce.
A protože se čas nachýlil, zvedáme kotvu a pod motorem míříme na Poros, kde máme u Vangelise domovské místo. Hned v neděli jsme mu volali, že v pondělí připlujeme.
Jenže když k večeru kroužím před Vangelisovým molem v porosském průlivu, není tam místo ani pro slanečka, natož pro Meret. Zato na mole stojí Vangelisův brácha a ukazuje, že místo není. Voláme tedy Vangelise telefonem a když to zvedne povídá: „Shit“. No prostě na nás zapomněl, rošťák jeden!
Nevadí, přesouváme se dále na jih a zacouváme do stání blízko místa, kde jsme stáli v červnu. Couvám pravobokem vedle Angličana, který nám chce ochotně podat mooringové lano po našem pravoboku, tedy mezi ním a naší lodi. Ale tam žádné není. Angličan přechází po břehu a zvedá vodící lano mooringu na našem levoboku. Koukám na něj a vidím, že ale to vodící lano vede pod vodu a pak šikmo pod naší lodí k jeho přidí! Bleskově vyřazuju, ale není to nic platné. Zakašlání motoru jasně signalizuje, že jsme to vodící lano právě namotali na lodní šroub. Angličan se stydí, ale nemohl za to. Kdo mohl tušit, že jeho vodící lano od mooringu je vyvázané na břeh o jednu loď dále?
No co se dá dělat. Dovyvážeme loď a já jdu do vody. Vzhledem k tomu, že už je úplná tma, beru si sebou potápěčskou baterku, co jsem dostal od Skipřenky k Vánocům a teď se skvěle hodí. No je tam. Lano. I když jsem zařadil neutrál dostatečně včas, aby lano motor nezastavilo, přesto se stačilo slušně utáhnout. Takže nůž a jdeme na to.
Kdo někdy řezal lano z vrtule tak ví, že to není úplně jednoduchá záležitost. Potopení pod loď znamená, že se musíte potopit, doplavat ke šroubu, vzepřít zády o dno trupu, jinak vás moře vytlačí pryč, jednou rukou se něčeho držet a druhou řezat. To všechno na nádech.
Pro řezání v ruce jsem používal svůj osvědčení nůž Victorinox, který má zubaté ostří a je velmi ostrý. Ve vodě mi svítila Skipřenka baterkou. Zároveň jsem si nechal od posádky navázat na lodní háček druhý nůž, potápěčský, kterým jsem řezal z hladiny, jen s hlavou pod vodou. Nůž na háčku má výhodu, že můžete řezat a přes šnorchl zároveň dýchat. Ale řezat je možné jen ve vodorovné rovině. Když potřebujete řezat svisle, tedy shora dolů a zdola nahoru, musíte se potopit.

blog_meret_podzim_rezu_lano.jpg

Odstraňování namotaného lana.

 

No nebudu to prodlužovat. Po hodině řezání a potápění byl lodní šroub volný. Naštěstí byla voda teplá a ani po hodině nám nebyla zima (on se člověk stejně zahřál při řezání), takže to nakonec bylo takové příjemné měření sil s osudem, které jsme vyhráli. Ten Angličan vážně nemohl tušit, za jaké lano zrovna tahá.
A protože Michael ještě nezavřel, zašli jsme k němu na opulentní večeři a ve vynikající náladě pak zapadli do kajut spát.

 

Úterý 24.9.
Celá akce s mooringem měla druhý den zajímavý dovětek. Ráno jsme zjistili, že zbytek odřezaného lana přivázaného na břehu na našem levoboku, tedy úplně blbě, převázal správce mola tajně na náš pravobok, tedy tam, kde mělo správně původně být. Terka ho viděla, jak to převazuje. A víte, co udělal pak? Přišel mě důrazně (naštvaně) upozornit, že to přeřezané lano musíme dát zase do pořádku. Vzhledem k tomu, že já jsem ho to lano převazovat neviděl, ale viděl jsem, že ho někdo převázat musel (lano samo necestuje a samo na sobě neváže uzly), vůbec jsem nejdřív nechápal, o co jde a jak je to možné. Teprve když naštvaně odsupěl řekla mi Terka, že ho chvíli před tím viděla to přeřezané lano převazovat. Musel jsem se smát. No nejsou ti Řekové někdy k zulíbání? Řek mezitím zmizel. Evidentně se bál, že až mi to dojde, budu taky důrazný.
No – nejdříve jsem chtěl odjet a vykašlat se na něj, na filutu, ale faktem zůstávalo, že jsem jim tady přeřezal mooringové vodící lano, i když bylo úplně blbě vedené a chyba byla na straně správce mola. Ale stejně se mi nechtělo nechat ten mooring přeřezaný a protože na plavbě je třeba brát vše s úsměvem, vlezl jsem si zase do vody a ten mooring vylovil a přivázal k tomu kusu na břehu. Tentokrát správně. Doufám, že mi ten dobrý skutek Poseidon někdy vrátí na moři. Koneckonců – byl to průšvih, který dopadl dobře, což splňuje definici dobrodružství a proto na to moře jezdíme, ne?
A tak jsme si dali zmrzlinu a pak vyrazili na Methanu, vstříc methanským plážím a sirným koupelím.
Ale dobrodružství neměl být ten den ještě konec.
Po krátké plavbě jsme dorazili na trajektové molo na Methanu; protože jsme neměli v plánu zůstat na Methaně přes noc, jachtklub jsme tentokrát vynechali. Velké trajektové molo bylo prázdné, až na jednu francouzskou plachetnici vyvázanou podél, krčící se skoro v rohu. Využili jsme královského prostoru a v klidu zajeli také podél. V tu chvíli ale u nás byly dva Řekové, mávali rukama a volali něco jako: „bikšít bikšít“. Chvilku jsme si s nimi povídali, což nebylo jednoduché, protože angličtina jim šla jen o něco líp než mě řečtina, ale nakonec jsme pochopili, že to bikšít znamená „big ship“ a že ten bikšít za chvíli dorazí. Rozhlédl jsem se po mole, kam by se v klidu vešli dva velké trajekty a ironicky jsem se zeptal, jestli má dorazit Titanic. Připadalo mi to vtipné. Poseidonovi ale už méně, jak bude vidno dále.
Za řeckého brebentění jsme dokoníčkovali Meret za toho Francouze v domnění, že to musí stačit. Ale Řekové byli pořád nespokojení. Ukazovali, že se mám vyvázat na Francouze. Začínalo mi to připadat jako absurdní divadlo. Molo jako václavák, nikde nikdo a my se budeme vázat do balíku? Chtěl jsem je ignorovat, ale nešlo to. Navíc ve mně začal hlodat červíček pochybností, jestli třeba nevědí něco, co já nevím.
Poptal jsem se Francouze, jestli je pro, že se na něj vyvážeme, ten pokrčil rameny jako že Oui a tak jsme se, s pocitem mírného absurdna, vyvázali do balíku.
Když bylo hotovo, sbalila se posádka plavky, brýle, šnorchly, ručníky a vyrazila na pláž. Já se Skipřenkou jsme zůstali na lodi, protože jsem chtěl být u toho, až ten bikšít dorazí.
Netrvalo dlouho a na dohled se objevila Neraida. Ocelová štíhlá loď asi sedmdesát metrů dlouhá, kterou jsme si prohlíželi už v Porosu. Je z roku 1939, krásný štíhlý egejský parník o tonáži téměř 500 tun, který někdo zrestauroval a nyní provozuje pro potěchu oka a cestujících.
Vzhledem k době vzniku a vzhledem k historické věrnosti má Nereida jeden hlavní stroj opatřený jedním lodním šroubem na zádi. Ten šroub teď divoce zabíral, když Nereida vplula mezi vlnolamy a zamířila přídí do míst, kde jsme stáli. Najednou jsem si uvědomil, že nepluje na přední chod, ale na plný zadní chod a zoufale brzdí.

 

Neraida je kus řecké historie. Postavena byla v italském Fiume jako luxusní loď (dnes Rijeka v Chorvatsku) a pokřtěna jménem Laurana. Za druhé světové války sloužila jako nemocniční loď. Když válka skončila, koupil ji John Latsis, překřtil na Neraidu a provozoval jako pasažérskou loď v Saronském zálivu. V té době to byla nejrychlejší loď v oblasti a cestu z Athén do Ermiony zvládala za čtyři hodiny včetně čtyř zastávek.
V padesátých letech si dokonce Neraida zahrála ve filmu Boy on a Dolphin se Sofií Lorenovou v hlavní roli.
Dnes restaurovaná Neraida brázdí opět vody Saronského zálivu, částečně i jako plovoucí muzeum s třemi expozicemi, které si mohou návštěvníci prohlédnout kdekoliv Neraida zakotví.
No a tenhle historický skvost se teď blížil k methanskému molu a ze všech sil brzdil. 500 ocelových tun však na snahy kapitána a posádky nebralo ohled a s železnou grácií narazilo do mola asi deset metrů od nás – přesně do místa, kde jsme stáli původně těsně za Francouzem, než jsme se vyvázali na něj.
Zazněla značná rána a z mola vypadl nějaký ten kamenný materiál. Vysoká příď Neraidy čněla nad námi a když před tím zpětným rázem odskočila, začala se nyní zase blížit k nám. Poslal jsem Skipřenku pro dva nože s tím, že když bude nejhůř, odřízneme vázací lana a vyplujeme. Současně jsem nastartoval motor, a co mi síly stačily jsem točil na kameru. Z přídě Neraidy shodili velké lano, které uvázali na břehu. V tu chvíli mi došlo, že aby kapitán Neraidy dostal loď zase pod kontrolu, musí se do toho příďového lana opřít. A to znamená, že zařadí dopředu a vyrazí směrem k nám. A taky jo. Hluk šroubu na zádi na chvíli utichl a pak se rozeřval znovu. Příď Neraidy se pohnula směrem k nám. Na nic jsme nečekali, Skipřenka přelezla na Francouzovu loď, odřízla lano, já stihl odvázat zadní a vyrazil jsem. Ani jsem nestačil Skipřenku zase nalodit. Když jsem vyplouval, mohla být příď Neraidy tak dva metry od nás.
No dopadlo to dobře. Zakroužil jsem si po bazénu, francouzské lodi se nic nestalo a nám také ne. I když si myslím, že kdybychom na místě zůstali, zadní plato by to možná odneslo. Protože příď Neraidy v nekritičtějším okamžiku stála nakonec vedle francouzovy zádi, tedy v místech, kde jsme stáli v balíku my. Ale nevím to jistě, z lodě to bylo hůře vidět a já jsem koukal dostat se dál od středu všeho dění.

blog_meret_podzim_neraida_1.jpg

Neraida připlouvá.

blog_meret_podzim_img_7480.jpg

Naráží do mola.

blog_meret_podzim_neraida_2.jpg

A jde po nás.

 

Když se všechno uklidnilo, zajel jsem zpátky do balíku na Francouze. Byl trošku pobledlý, ale smál se a říkal: „Já tady stojím proto, že Methana je vždycky takové klidné a tiché místo!“.
A my jsme se konečně skočili vykoupat, pak se nalodili zpátky a na krásný boční vítr vypluli k Aegině, do zátoky Phigros, kde jsme po krásné plavbě shodili kotvu. Posezení v kokpitu trvalo, považte, až do půl dvanácté. Nejdelší mejdan na lodi, co jsem zažil.
.

 

Středa 25.9.
Druhý den ráno vyrážíme vstříc slavnému Sounionu s Poseidonovým chráme nad mořem. Konečně se chceme nahoru podívat i já a Skipřenka, protože doposud jsme vždycky zůstávali u Sounionu na lodi. Plavba byla klidná a dostatečnou rezervou kotvíme před pláží v zátoce, prakticky přímo pod chrámem.
Člunek je samozřejmě ale jen jeden, takže část posádky musí plavat. Ale vzhledem k tomu, že to jsou všechno studenti, nedělá jim to problém. Já a Skipřenka děláme doprovodné plavidlo a vezeme věcí, které by se neměly namočit. Kotva drží dobře a tak tu chvilku tu Meret vydrží bez nás.
Západ slunce u Poseidonova chrámu je úchvatná záležitost. Pod vámi leží celé Egejské moře, vpravo pak Attika se Saronským zálivem, na jihu vystupují z oparu Kykládské ostrovy a na severovýchodě se halí do mlhy Sporády, za nimiž se dá jen fantazií tušit turecké pobřeží a bájná Trója. Tudy plul Odysseuss na své výpravě, tudy se vraceli válečníci z Tróje. Tudy plula perská flotila vstříc své porážce u Salaminy…a zapadající Slunce to vše přikrývá neuvěřitelnými odstíny žlutě, červeně a modři.
Noc je klidná, jen trochu houpavá. Poseidon nás chce asi trochu škádlit.

blog_meret_podzim_img_7581.jpg

Západ slunce od Poseidonova chrámu.

 

Čtvrtek 26.9.
Ráno vyplouváme zpět kurzem na Aeginu. Chvilku fouká, ale pak vítr ustává. Musíme motorovat prakticky až do cíle. Aegina je plná, ale jedno místečko se přeci jen najde. Němec, který doplul těsně po nás, už krouží smutně přístavem. Zamávám na něj, ať si stoupne na nás do druhé řady. Je vděčný – jsou na lodi sami dva s manželkou a jsou rádi, že mají místo. A my máme o kamaráda víc.
Večer dáme procházku po městě, zmrzlinu, kafe a tak podobně. Na nábřeží se mezitím hraje stínové divadlo s řeckými národními náměty a pak pokračuje koncert řecké skupiny. Ale já osobně už skoro spím a jen část posádky brouzdá někde Aeginou. Vůbec netuším, kdy dorazili, ale bylo to někdy k ránu.

 

Pátek 27.9.
Ráno vyplouváme, na dnešek je plánován návrat do Athén, kde nás posádka opustí a dorazí jiná. Dopoledně fučí jako blázen a na mělčinách před Aeginou se dělají pěkné i dvoumetrové vlny. Motáme se v tom jak kachny v čepici společně s trajektem Poseidon Hellas, s kterým to také pěkně cvičí. Motáme se mu za zadkem, až na nás z výše zuřivě gestikuluje důstojník, ať vypadnem. Jako bychom dělali něco jiného. Za zadkem se mu motáme proto, že on se ze svého stání jen posunul dopředu a zvedá kotvu (jak jsem pak zjistil). Normálně tady trajekty kotvu neházejí, jen za silného větru, což jen dokazuje, jak funí. My mu za tou prdelí prostě projet musíme, jinak bychom zablokovali vjezd do přístavu. A protože jsou vlny, nejde to moc rychle.
Ale nakonec ho objedeme, on si mezitím dovytáhne kotvu, dvakrát po nás vztekle houkne a vyrazí doleva k Porosu (dvojí zahoukání totiž znamená točím na levobok). My se zase cítíme důležití, že se o nás zajímala i tak obrovská loď.
Vytáhneme narefované plachty a zamíříme k Athénám. A zatímco kličkujeme mezi obřími tankery stojícími před Athénami, vítr i vlny se umravňují a poslední míli jedeme na motor. Ještě před tím se naposledy posádka vykoupe.
A pak už je tu NOAM, naše tradiční místo v Athénách. První týden je za námi.

 

Sobota 28.9.
Brzy ráno v pět hodin nás opustila Katka, které letělo letadlo. Zbytek posádky vyrazil na prohlídku Athén. Současně odpoledne dorazila další posádka. Skipřenky táta, čerstvý osmdesátník poprvé na moři a náš syn Ondra se svojí přítelkyní Sárou. Ale i tak jsem se do Meret v pořádku směstnali včetně hromady báglů, která zatarasila kokpit.

 

Neděle 29.9.
Zbytek původní posádky, kromě Terky, odjíždí v pět ráno na letadlo a nová posádka je připravena k vyplutí.
Než jsme však vypluli, dorazil předseda NOAMského klubu a sdělil nám, že se do klubu vracejí lodě na zimu a že už tam letos nemůžeme stát. No co se dá dělat, budeme muset skončit plavbu na Porosu.
Vypluli jsme asi v deset za mírného větru a po návštěvě Zea maríny (nejstarší maríny ve Středozemním moři, kde měli své lodě už staří Řekové), jsme nabrali kurs Agistry s plánovanou přestávkou koupání u Želvího ostrova, který leží na mělčinách mezi Agistry a Aegínou. Podle předpovědi se od středy mělo počasí pokazit a tak jsme hleděli užít si koupání co nejvíc.
Opět jsme na plachty prokličkovali mezi tankery za vydatného nahlížení do AIS radaru (v iPad verzi), protože obři se jevili poněkud neklidní, abychom po pohodové plavbě hodili kotvu na severní straně Želvího ostrova. Foukalo z jihu, takže jsme nemohli stát na jeho jižní straně, která teď byla silně návětrná. A byla to škoda, protože severní strana není na šnorchlování tak hezká jako ta jižní. Ale hezky jsme si zaplavali a pak za slušného větru dorazili k Agistri.
Fouká ale přímo do přístavního bazénu a fouká kolem patnácti uzlů. Což společně s tím, že při zajíždění na zpátečku fouká přímo do zad (tedy do přídě), činí z manévru věc mírně ošemetnou. Však taky loď, co dprazila před námi, rejdí po celém přístavu, jak jí vítr honí. Skiper za jejím kormidlem vždycky nasadí na couvání, ale bojí se přidat pořádně plyn, tím loď nechytne stopu a vítr mu příď vždycky odfoukne do strany. Až na čtvrtý pokus se dostane k molu, ovšem prakticky bokem a jeho přátelé na břehu mu pomáhají se ve stání slušně usadit.
Pak přichází naše chvíle. Je mi jasné, že to chce hodně plynu a ocelové nervy, protože pod tím plynem povedu loď přímo proti betonové zdi. Brzdit můžu až na poslední chvíli, protože jinak by nás vítr přefouknul na kotevní řetězy okolních lodí. Ale Meret je skvěla loď. Vzorně drží stopu i v tak obtížných podmínkách. Skipřenka správně hodí kotvu, posádka vzorně, ač vlastně poprvé, dopraví lana na břeh v pravý okamžik a celý manévr je bezchybný, jako by vůbec nefoukalo.
A hurá do bazénu a na kafe frapé.
Ale dobrodružství není ještě konec. Po zkušenostech z roku 2011 hlídám od bazénu lodě, co přijíždějí, hlavně ty velké. Moje zkušenost je bohužel jednoznačná. Velká loď=pitomec.
A opravdu. Po nějaké době se objevuje velká modrá plachetnice a míří k přístavu. Radši jdu od bazénu dolů na loď, abych byl na palubě, co kdyby.
Plachetnice se blíží skoro na plný plyn a rovnou přídí do přístavního bazénu s větrem v zádech. V takovýhle podmínkách je samozřejmě lepší couvat z dálky, ale třeba je to borec a umí to – říkám si a snažím se v sobě utlumit předsudky proti skiperům velkých plachetnic. Je to totiž čtyřiapadesátka. Tedy hoodně velká plachetnice.
Přiřítil se dovnitř do přístavního bazénu a manévrem vlevo odbočil na 90° ke svému původnímu kurzu. Tím zůstal stát bokem podél mola, asi dvacet metrů před příděmi stojících plachetnic. Vítr z boku, molo ve svém závětří. To už mi bylo jasné, že to není borec, ale blbec. Sám se dostal do pasti návětrného břehu. Měl v úmyslu teď zacouvat do stání jako autem. Pobaveně jsem sledoval, co bude dál.
Borec zařadil zpátečku, vytočil kormidlo a zapnul příďový pohon, aby mu otočil příď. Ale ten příďák neměl proti větru žádnou šanci. Tak velká plachetnice má velkou boční plochu a příďový pohon s tím nic neudělá. Jediné čeho dosáhl, bylo, že ho vítr bokem snášel na plachetnice.
Vylezl jsem si na příď připraven ho odstrkovat a upozornil jsem skipera v lodi odvedle, že tu máme problém. Příďák té plachetnice ječel jako když ho na nože bere, do toho zmatené výkřiky pobíhající posádky… hezký mumraj to byl. Nakonec borec pochopil, že to nepůjde, zařadil vpřed a v poslední chvíli se pokusil odplout. Jen tak tak se to povedlo, vzal s sebou jen kotevní řetěz vedlejší plachetnice, který se po pár zmatených manévrech podařilo odpoutat.
Se zázrakem se vyhnul mělčině v dolní části bazénu a vyplul ven.
Ale tím to neskončilo. Už to zkrátím. Pokusil se postavit se na prázdné molo z vnější strany vlnolamu, což by bylo bývalo šlo, kdyby se držel v jeho hlubší části. Jenže on se neobtěžoval podívat se na mapu a zaplul přímo na mělčinu. I zdálky bylo vidět, jak to drclo, loď se zastavila, zazněly výkřiky a zmatené pobíhání. Ale měl štěstí. Dal plný plyn, diesel zařval a plachetnice vystřelila z mělčiny pryč. Pak už jsme ho jen viděli, jak pod plným plynem mizí směrem k Aegíně.
Tož tak. Ty velké lodě prostě… já nevím. Proč si lidi půjčují lodě, na které nestačí?

 

30.9. Pondělí.
Vyplouváme v 9:45 hodin. Naším cílem je Epidhauros. Hned při vyplutí malý zádrhel, vedlejší loď má řetěz přehozený přes ten náš. Takže brýle, šnorchl, ploutve a skáču do vody. Naštěstí jsou tady asi čtyři metry a tak vyprostit kotvu není problém a hned zase jedeme. Letos si toho potápění vážně užívám.
Obepluli jsme Agistri a po prozkoumání jeho východního pobřeží (abychom věděli, kde se dá také kotvit) jsme nasadili kurs Epidhauros, konkrétně zátoka s potopeným městem, které chtěla nová posádka také vidět.

blog_meret_podzim_gopr0188.jpg

Průzračná voda u Epidhauru.

 

Šnorchlování proběhlo hladce, ale po přeplutí do Epidhauru maríny zjišťujeme, že tam stojí flotila Sun Sail a nikde není místečko. Bližší zkoumání odhaluje malé místo těsně vedle rybářů, prakticky na stejném místě jako minulý týden. Ale vedle volného místa stojí servisní plachetnice Sun Sail, stojí přídí k molu a záďovou kotvu na laně má hozenou tak šikmo, že nám skoro znemožňuje zajetí. Navíc fouká zase do přístavu a dělají se vlny.
No nic, jinde místo není, jdeme na to. Zaplouvám hodně zprava, abych se vyhnul tomu pitomému lanu a Skipřenka mohla hodit kotvu bez nebezpečí, že jim ten špagát přehodíme.
Jde to dobře, jen na posledních metrech, jak jedu hodně zešikma, zavadím naším zábradlím o odpadkový koš servisní plachetnice, který mají vyvěšený vně lodě. Koš jde samozřejmě do vody i s odpadky. Krucinál. No co se dá dělat. Z jejich salonu jen vykoukla zpruzená slečna a zase zalezla.
Po vyvázání je mi blbé nechat koš košem a tak si beru masku a šnorchl, že ho vylovím. Nechce se mi. Z odvedle stojících rybářských lodí vytéká asi nafta a olej, a na hladině se drží mastné skvrny. Páchne to a viditelnost ve vodě je nulová. Já samozřejmě nemám neopren.
Ale skáču do vody a nořím se do míst, kam spadnul koš. Je to hnusné, na rtech cítím naftu a kdoví co dalšího. Vidět není nic a tak naslepo šátrám po dně a hledám ten zatracenej koš. Mám ale štěstí, skoro do něj vrazím. Je dnem vzhůru. Otočím ho, abych ho vynesl na hladinu a z něj se vyvalí další odpadky. Kolem mě se vznášejí plechovky od piva, papíry, jakýsi hnusný použitý obvaz nebo co… no fuj. Vynesl jsem koš na hladinu a podal posádce. Na hladině kolem mě plavou odpadky. Takhle to tu nemůžu nechat a tak je sbírám a dávám na palubu. No práce za všechny peníze.
Když jsem konečně vylezl, připadal jsem si skoro jako ropák. Osprchoval jsem se a dlouho drhnul sprchovým gelem, ale příchuti oleje na rtech jsem se zbavil až druhý den. Koš byl však zachráněn a moje čest také.

 

Úterý 1.10.
Barometr už dva dny stále klesal, bylo velké dusno a v noci přišla ukázková bouře provázená průtrží mračen. Blesk stíhal blesk a vichr ohýbal stromy na pobřeží jakoby je chtěl vyvrátit.
Seděli jsme uvnitř lodě a čekali, jestli nezačne někudy zatékat. Ale nezačalo. I těsnění, kterým jsme v červnu opatřili okno nad kuchyní, fungovalo dobře.
Když v šest hodin vstávala posádka na autobus k řeckému divadlu, váleli se na pevninou ocelově modré mraky a střídavě stále pršelo. Ale loď byla dokonale odsolená a plachty také pěkně umyté.

blog_meret_podzim_img_7677.jpg

Po bouři.

 

Na výlet do řeckého divadla tentokrát jela Skipřenka, Ondra a Sára. Vrátili se promočení, zmrzlí a taxíkem, protože již byl říjen a autobus od října zpátky přes divadlo nejezdí. Ale byli spokojení – v přestávkách mezi deštěm stihli jak divadlo, tak Aesklepionův komplex.
Odpoledně se vyčasilo a my vypluli směrem do zátoky Pighros na Aegíně. Po nebi se honily mraky a jednou dokonce začal nad Attikou růst ukázkový bouřkový cumulonimbus, ale pak odplul směrem na Sporády a nás nechal na pokoji.
V Pighrosu jsme hodili kotvu a protože bylo pořád hezky, tak jsme se i vykoupali.

 

Středa 2.10.
V plánu je přeplutí do Aeginy a návštěva tamního muzea, které objevila minulá posádka, ale my jsme v něm ještě nebyli. A protože je Aegína za rohem, nejdřív jsme se rozhodli umýt trochu boky lodě zvenku a posádka se ještě poválela na pláži (Ondra se Sárou postavili z písku hrad, Terka krokodýla).
Ještě před odplutím jsme se se Sárou stali terčem útoku divokých ryb. Tedy spíš rybiček. Já jsem zrovna z vody s brýlemi a šnorchlem čistil příď a Sára se na zádi chystala vylézt z vody, když se dalo do pohybu velké hejno malých rybek, co se držely opodál. Asi je vyplašil nějaký predátor. Začaly vyskakovat z vody a s přesností projektilů mě i Sáru trefovat do ramen a hlavy. Vůbec jsem nejdřív nechápal co se děje – jen že po mě někdo metá ryby. Zajímavý zážitek. Radši jsem nemyslel na to, co ty ryby mohlo vlastně vyplašit.
Do Aegíny do přístavu jsme dorazili těsně před třetí hodinou a z muzea tak nic neviděli, protože, jak jsme u brány smutně zjistili, to zavírá už ve tři. Tak holt někdy příště.
Večer byl ve znamení kulinářských hodů, protože děda Pavel nakoupil na rybím trhu dary moře (i s vočima! jak poznamenala Sára) a večer uvařil vynikající paelleu. Oblizovali jsme se ještě druhej den. Večer jsme zakončili partií habrd. O výsledcích se nebudu osobně šířit.

 

Čtvrtek 3.10.
Budíček byl stanovený na sedmou. V sedm se ale táhly oblohou těžké mraky nasycené deštěm a větrem. Koukal jsem na to a moc se mi to nelíbilo. Dnešním cílem byla Hydra a nebyla úplně blízko, navíc jsme tam chtěli být brzo kvůli místu. Ale zatím to moc nevypadalo. Odložili jsme se Skipřenkou rozhodnutí o vyplutí o hodinu, jestli se to trochu nevybere. A Poseidon nás vyslyšel – mraky se začaly trochu trhat a tak jsme v 7:45 vypluli.
Jen jsme vypluli, zase se zatáhlo. Bylo pošmourno, vítr se točil a střídavě utichal. Do toho začalo pršet. Pomalu jsme se na plachty ploužili směrem k ostrovu Poros. Pak ale situace změnila. Střídavě pršelo pořád, ale vítr začal sílit a z otevřeného moře začali chodit větší a větší vlny. Rozdal jsem harnessy, které si každý už večer připravil na své tělesné rozměry, a rozhodl, že nepoplujeme kolem Porosu, ale vnitřním kanálem. Je to kratší a nebudou tam vlny.
Porosem jsme propluli bez potíží, ale na výstupu z průlivu už foukalo přes dvacet uzlů a vlny mohly mít tak metr a půl. Stoupali jsme na mírný předobok, abychom se dostali do výhodné pozice na vstup do hyderského kanálu. Vlny chodily z boku a pěkně s námi cvičily.
Konečně jsme dopluly k malému průlivu u mysu Skili, který jsme se prosmykli a konečně stočili loď na zadobok. Stáhli jsme hlavní plachtu a nechali si jen zrefovanou genu. I tak jsme pluli šest uzlů a Hydra se rychle přibližovala.

blog_meret_podzim_gopr0256.jpg

I takhle umí být v Řecku.

 

Když jsme ta dorazili, byla Hydra plná. Jediná možnost byla postavit se do druhé řady, což jsme učinili, bohužel na návětrné straně. Foukalo přímo do přístavu. Kotva taky podle Skipřenky moc nedržela a vlny, které s námi houpaly v nebezpečné blízkosti lodí stojících v první řadě, mě taky moc netěšily. No co se dá dělat, budeme muset hlídat, kdyby kotva povolila.
Návštěva Hydry byla ale fajn, je to prostě moc pěkné a malebné městečko.
Zajímavé to bohužel začalo být večer, kdy už za tmy nám ta kotva opravdu povolila. Posádka už částečně spala, musel jsem je vyhnat značně energicky, protože jsme museli okamžitě zmizet, než se rozbijeme o lodě stojící za námi. Manévr se povedl a já jsem navedl loď do stání vodních taxi, které zde ovšem v noci nestojí. V tu ránu u nás byla mladá slečna policajtka. A že tady nemůžem. Tak říkáme, že povolila kotva a že jsme kapánek v emergency situaci a že kam máme jít, když je přístav plný a tady je evidentně volno. No mlela pořád svou, že musíme naproti a do druhý řady, což se mi v noci ve tmě vůbec nechtělo, když tady je, himlhergotkrucinál, volno!
No dohadovali jsme se, až nás tam nechala stát s tím, že ale musíme okamžitě na kapitanát a tam to všechno nahlásit. A uraženě odešla si sednout do kavárny, odkud jí náš příjezd vytáhl.
Ok, pokrčil jsem rameny. Když na kapitanát, tak na kapitanát. Vyvázali jsme loď a se Skipřenkou vyrazili na kapitanát. Tam seděl mladý kluk a koukal jak zjara (bylo asi jedenáct). Nejdřív nechápal, proč mu to říkáme, a pak nás zkásnul asi o deset éček a prej ať odjedeme, až ránu uvidíme vodní taxi. Tak jsme svatosvatě slíbili, že odjedeme hned, jak spatříme první vodní taxi a šli jsme do hajan.

 

Pátek 4.10.
V 7:45 jsme vypluli, aniž jsme spatřili vodní taxi. Foukalo víc než včera a náš kurs na Poros, kde jsme dnes měli celou plavbu zakončit, nás vedl přímo proti němu. Nebylo to daleko a nemělo cenu se trápit s plachtami a křižováním. Pluli jsme přímo proti vlnám na motor. Ve dvanáct jsme byli u Vangelise a plavbu slavnostně zakončili. Pak už jsme jenom vydrbali pořádně loď, uklidili a sbalili si věci na zítřejší plavbu trajektem do Athén. Posledním slavnostním aktem byla večeře u Michaela. Excelentní, jako vždy.

blog_meret_podzim_dsc00716.jpg

U Michaela.

 

Sobota 5.10.
Dopoledne jsme nastoupili na trajekt, pozdravili posádku, co nás střídala (Lucka a Honza s rodiči a s malým Danečkem) a nechali se převést do Pirea. Tam jsme si dali věci do hotelu, prošli se po okolí, podívali do Zea maríny, dali si večeři a zalezli v hotelu na kutě. Druhý den v pět ráno nás odvezl autobus na letiště, odkud jsme odlétli bez potíží domů. A bylo po sezóně. Poslední letošní plavba skončila.

Napište komentář

Pro zadání komentáře musíte být přihlášeni .

Slideshow
Reportáže z plaveb
Fotky, aktuální zprávy posádek z plaveb a kurzů a prostě všechno, co se zrovna děje, najdete na naší FB stránce SachmetSail