SachmetSail

Každý, kdo alespoň jednou zavítal k moři, určitě našel nebo viděl živočicha, u kterého si nebyl jist, jestli na něj může sáhnout či ne. Tento článek zkusí přiblížit, čeho je třeba se ve Středozemním moři bát a čeho ne. Začnu zážitkem.

V Řecku před pár lety jsme s rodinou zakotvili v menší zátoce, ve které se měly nacházet pod hladinou zbytky staveb.Vzali jsme ploutve a brýle a chtěli se vydat na asi 100m cestu vodou ke břehu. Problém ale byl, že se ve vodě všude kolem lodi vznášeli hnědé talíře medúz. Nevěděli jsme, jestli žahají či ne, ale ještě jich nebylo tolik, aby mezi nimi nešlo v klidu proplavat. Neteř si pro jistotu vzala bambusovou tyč, že je když tak odežene.

Cesta tam proběhla v klidu, ale když jsme se vydali na cestu zpátky k lodi, plavalo už kolem medúz tolik, že jsme opravdu mezi nimi museli kličkovat. Nikdo nechtěl být požahán, tak jsme všichni plavali jak o závod a bleskurychle jsme vylezli na palubu. Byla to škoda, voda byla nádherně čistá a všude plavalo spoustu barevných ryb, kterých si ale nikdo v zápalu útěku před medúzami nevšímal.

Až o rok později jsme zjistili, že zrovna tento druh medúz nemá žádná žahavá ramena a dokonce nasolený je považován za pochoutku.

Jmenuje se kořenoústka hrbolatá (Cytolorhiza tuberculata), má jen 8 částečně srostlých příušních krátkých chapadel, která jsou zakončena modrofialovými bradavkami. Pod její zvon se často schovávají malé rybky. Kdybychom to tehdy věděly, mohly jsem dnes o sobě tvrdit, že jsme si hráli s medúzami.

Začněme tedy něco o žahavcích. Kmen žahavci (cnidaria) patří do podříše Diblastica (název diblastika je odvozen od dvou zárodečních listů, které mají všechny druhy patřící do této podříše. Jen pro představu, obratlovci a tudíž i člověk jsou triblastika- mají tři zárodečné listy.) a říše Animalia(živočichové). Žahavci mají jednoduchý tělní systém- pouze jednu tělní dutinu, tzv. láčku a jeden vyvrhovací otvor. Jsou vždy paprsčitě souměrní a mohou tvořit buď volně plovoucí nebo přisedlé kolonie, či žít solitérně. Nemají žádnou dýchací ani specializovanou vylučovací soustavu, jejich nervovou soustavu tvoří jen pár navzájem propojených nervových buněk, různě rozmístěných po těle. Z toho vyplývá, že nemají ani žádnou hlavu.

Co je na nich ale zajímavé jsou jejich jedinečné žahavé buňky, knidocyty. Tyto buňky se koncentrují hlavně na chapadlech a reagují na mechanické podráždění. Buňka je normálně zavřena víčkem a vevnitř buňky je smotáno vlákno. V okamžiku podráždění se vlákno otočí naruby, vymrští se a zapíchne do kůže kořisti nebo predátora. Pak se skrz vlákno může či nemusí vypustit jed do kůže, to už závisí na konkrétním druhu.

Kmen žahavců obsahuje 4 třídy, se kterými se můžeme ve Středozemním moři setkat.

První z nich a nechvalně známá je třída Čtyřhranky( cubozoa). Ve středomoří žije jen jediný zástupce a to čtyřhranka stredomořská(Carybdea marsupialis), která je asi 1 dm velká. Za sebou vleče půlmetrová chapadla a je velmi aktivním dravcem. Jak napovídá název, má tvar čtyřhraného zvonu. Tropické druhy čtyřhranek mají jeden z nejnebezpečnějších jedů na zemi a jsou schopny zabít člověka i do pár minut. Naštěstí ta středomořská je sice žahavá, ale určitě není její jed smrtelný. Žahnutí způsobuje bolestivé puchýře a může vyvolávat svalové křeče. Málokdy se s ní ale potkáte, je to méně častý druh a v hojně navštěvovaným středomořských oblastech se prakticky nevyskytuje.

Klasické medúzy, jako je obvykle známe, spadají pod třídu medúzovců (Scyphozoa). Nejznámější druh z medúzovců je talířovka ušatá (Aurelia aurita). Zvon má na průměr asi 5-10 cm a má na sobě typickou čtyřlístkovitou kresbu (tyto čtyři lístky jsou ve skutečnosti gonády).

Z okraje zvonu visí krátká chapadélka, ale jejich žahavé buňky jsou tak slabé, že neprobodnou kůži. Co ale mohou požahat, stejně jako všechny druhy, které neprobodnou kůži, je sliznice. Dávejte si proto pozor například na oči, nos nebo ústa. Vzhledem k tomu, že preferuje méně slaná moře, potkáte ji ve středozemí jen zřídka.

Naprosto nežahavá medúza je naše už známá kořenoústka hrbolatá, o které jsem psala výše. Její hnědý zvon se nedá splést a najdete ji ve středomoří téměř všude. Její příbuzná, kořenoústka plicnatá (Rhizostoma pulmo) také nežahá, ani nemá chapadla z okraje zvonu, je ale mléčně bílá s modrým okrajem a ve Středozemním moři ne tak častá.

Poslední z běžných medúz středomoří je talířovka svítivá (Pelagia noctiluca). Jak její název napovídá, tato medúza dokáže při podráždění světélkovat. Doporučuji to ale nezkoušet, protože je velmi žahavá. Má vysoký, světle fialově zbarvený zvon o průměru asi 10cm. Má 4 příušní chapadla a z okraje zvonu vyrůstajících osm vláknitých a žahavých chapadel.

Na takovou medúzu je třeba dát si pozor a pokud možno se jí vyhnout, jinak člověk riskuje velmi nepříjemné požahání. Stejné, možná i větší nebezpečí než samotné medúzy představují jejich stará, utržená, až 1,5 metrů dlouhá chapadla, které se volně mohou vznášet v moři. Tato chapadla si dokáží udržet funkční knidocyty (žahavé buňky) až několik let a na rozdíl od medúz jsou jen obtížně spatřitelná.

Jednou za několik let čelí obyvatelé a turisté středozemí značnému přemnožení talířovky svítivé. Nejvíce jich bývá na západě u španělského pobřeží; směrem na východ Středozemního moře jejich počty klesají.

Její žahnutí je dosti nepříjemné. Na zasaženém místě se objeví puchýřky, které se hojí velmi pomalu, a může po nich zbýt na kůži jizva. Při zasažení větší části těla se kvůli účinkům jedu může dostavit nevolnost, zvracení, oslabení, bolesti hlavy a u více citlivých lidí i ztráta vědomí. Na medúzy a vůbec jakékoliv žahavé živočichy by si měli dávat pozor zejména alergici.

Pokud vás medúza požahá, jako první pomoc se doporučuje polít zasažené místo roztokem síranu hořečnatého. Protože ten většinou na pláži není rychle k dispozici, měla by se kůže třít suchým pískem a oškrabat tak zbytky chapadel přilepených na kůži. Co se nepodaří oškrabat, je nutné opatrně strhnout pinzetou.

Další třídou žahavců jsou korálnatci (anthozoa). Někteří z nich, jako klasičtí koráli, vytváří vápenaté nebo rohovité kostry. Uvnitř kostry je ale vždy polyp, který vytahuje a zatahuje svá chapadélka a loví tak potravu. Korálnatci se dělí na osmičetné a šestičetné. Mezi osmičetné (mají vždy 8 chapadélek) patří například laločnice dlanitá (Alcyonium palmatum), které se také přezdívá „ruka mrtvého muže“. Tuto přezdívku získala laločnice díky svému tvaru, který připomíná ruku s prsty, a bledé nebo šedavorůžové barvě s bílými polypy.

Dále sem patří známý korál červený(Corallium rubrum), který je dnes velmi ohroženým druhem a vyskytuje se už pouze v jeskynních a podmořských převisech pod 30m hloubky, tam, kam lidé nedosáhnou.

Trsovník sevřený(Eunicella singularis) se svými krásnými bílými větvemi se vyskytuje v hloubce asi 10m. Má rád světlo a čistou vodu, proto ho můžete zahlédnout i bez potápěčské výstroje. Žádný z těchto korálnatců Vás požahat nemůže.

Do šestičetných korálnatců(vždy počet chapadel dělitelný šesti) spadají hlavně sasanky. Červenou sasanku koňskou (Actinia equina) uvidíte v přílivové zóně přisátou na skále téměř všude. Při přílivu se krásně otevře a ukáže svá chapadla, za odlivu zůstane přisátá na skále, chapadla zatáhne a bude z ní načervenalá slizká kulička. S tou si klidně můžete pohrát, nepožahá vás.

V hloubce od jednoho do pěti metrů se často vyskytuje sasanka hnědá (Anemonia sulcata), která tedy oproti názvu může mít proměnlivé zbarvení a obrovské množství nezatažitelných chapadel. Je velká okolo 15cm a většinou hostí mezi svými chapadly různé živočichy, od krevet po rybky. Tato sasanka Vás už žahnout může, jak moc, to záleží na citlivosti vaší pokožky.

Pokud znáte kraba poustevníčka, nepřekvapí Vás, že existuje sasanka cizopasná(Calliactis parasitica), která sedí na ulitě poustevníčka. Oproti názvu mu ale nijak neubližuje, naopak ho chrání před predátory a na oplátku ho využívá jako pohyblivý domov. Tato sasanka může mít až 700 chapadel a patří mezi žahavější druhy.

Poslední třída jsou polypovci (hydrozoa). Nejznámější živočichové z této třídy jsou trubýši, malí, lehce přehlédnutelní žahavci, kteří dokážou tvořit volně plující obrovské kolonie. V nich se pak jednotliví jedinci specializují na různé životní úkony, například příjem potravy, jiní na rozmnožování, další na obranu…

Z této podtřídy je pro člověka nebezpečná měchýřovka portugalská (Physalia physalis). Jeden polyp v kolonii plave u hladiny a slouží jako plovák, ke kterému jsou ostatní přichycení. Měchýřovka je žahavá a její jed je velmi jedovatý. Chapadla měchýřovek mohou přesáhnout i 30 m. U pobřeží se jich ale tolik bát nemusíte, jsou velmi vzácné.

Jako posledního bych zde uvedla polypovce Velella Velella. Tento živočich se vznáší u hladiny a s typickou vztyčenou plachetkou s jejíž pomocí cestuje mořem, často ve velkém množství. Člověka na kůži nežahne, stejně jako talířovka ušatá je i Velella Velella nebezpečná jen pro sliznice.

Hlubší poznání našeho okolního prostředí umožní lepší, jednoduší a hlavně bezpečnější život jak nám, lidem, tak všem okolním živočichům.

Fotografie T. Forštová, J. Foršt (úvodní foto) nebo Wikipedie.

1 komentář to “Co vás (ne)požahá ve Středozemním moři”